Skip to main content

#10 Uvnitř a zároveň venku

Na počátku bylo světlo, symetrie a někde tam v dáli následně i člověk. Bytost ve svém kvantovém stavu, se snahou pochopit realitu i vlastní smrtelnost. Jenomže čím přesněji člověk z fyzikálního hlediska pozná první rovinu, tím víc se mu rozmaže ta druhá. To je základem Heisenbergovy teorie nejistoty, principem konsolidace našich životů, kde čas tvoří prvotní parametr určení. Roviny minulé, přítomné i budoucí tak, jak jsme zvyklí, konstantní plynutí. Jenomže podle kvantové fyziky je čas parametrem, ne operátorem, sám nepodléhá kvantové náležitosti. Je jako kočka uvnitř krabice, živá i mrtvá zároveň – paradoxní. A co když jsme součástí té známé myšlenkové krabice my všichni? Koprodukční inscenace Quanta, letošní „highlight“ festivalu Divadelní svět Brno, odnesla diváctvo do alternativní mezičasové reality, rozštěpila naše vědomí jako Otto Hahn na základní prvky atomu a osvobodila svět od newtonovského přesvědčení, že všechno má jasnou příčinu i důsledek.

Režisér Łukasz Twarkowski ve své tvorbě standardně prolíná filmové a divadelní principy, čímž vytváří novou hybridní realitu, spoléhající nejen na živou hereckou aktivitu či live-cinema, ale i na něco nad oběma rovinami. Tento nový, divácky imerzivní vesmír následně testuje všechny recipientovy smysly, vystavuje ho hlučné hudbě a smyslnosti natolik, že proměňuje nehmotnou zkušenost ve fyzickou. V případě Quanty zvuky statických výbojů rámcují děj alternativních realit hotelového světa a jeho obyvatel. Jako bychom se dívali do nitra elektrického zařízení či diody. Vzniká tak nová, od skutečného světa odtržená divadelní „mezigalaxie“, která vysvětluje lidské emoce prostřednictvím superpozice a její laskavé metafory. Kvantová fyzika posloužila Twarkowskému jako inspirační sonda, metafora pro lidskou zkušenost. Vypráví o rozštěpenosti lidské identity a její kauzalitě, přičemž ale všechno probíhá v absolutním souladu s principy a základy kvantového řádu vesmíru. Všechno je jenom variantou, možnou alternativou zdánlivě známého příběhu. Postavy se stávají součástí svého osobního, malicherně lidského, ale také dění celého vesmíru. Oba tyto existenční procesy jsou vůči sobě pečlivě vystavěné tak, že ve finále jeden problém nepřevyšuje druhý. Záležitost jedné nešťastné lásky dvou zbloudilých lidí má ve své podstatě stejnou emoční hodnotu jako vlnovo-částicový dualismus. Prakticky je kvantová fyzika víc filozofií než přírodní vědou a Quanta přináší víc otázek, než poskytují odpovědí.