#21 Prodloužené ruce rukou
Na vyrovnávání se se smrtí blízkého člověka existuje nespočet návodů, a přesto nám ani jeden z nich nemusí vyhovovat. Navíc neočekávaný odchod člověka s tak zákeřnou nemocí, jako je rakovina, může být ještě náročnější a vyrovnávání s ním mimořádně komplikované. Právě tato civilizační choroba se v současné době stává každodenní součástí našich životů a i v umění je jasné, že se tomuto tématu nelze vyhýbat. T.I.T.S. performance group vytvořila celou trilogii performancí, ve které zpracovávají svůj osobní prožitek spojený s úmrtím v rodině, který předávají publiku ‒ překvapivě ‒ s humorem. Inscenace Ať je moje ruka rukou měla na letošním ročníku DSB premiéru a jedná se o nejnovější a zároveň uzavírající performanci zmiňované trilogie. Jak je pro T.I.T.S. příznačné, pohybuje se na pomezí stand upu, performance lecture, vizuálně pohybového divadla a inscenovaného koncertu.
„Ať je moje ruka rukou těch, co tady s námi nemohou být.“ Tato věta zaznívá hned v úvodu opakovaně, přičemž performující křečovitě natahují paže, jako kdyby se snažili dotknout někoho, kdo tu není. Kouzelné a empatické, svým způsobem však také nostalgické gesto se ovšem ve zbytku performance ztrácí a pozornost se obrací spíše k pozůstalým než k samotným umírajícím. Inscenace vychází z vlastní zkušenosti autorky konceptu a režisérky Nely H. Kornetové a z rozhovorů s osobami z oblasti paliativní péče. Kombinace subjektivního pohledu s odborným zázemím nabízí hluboké prozkoumání tématu, které prostřednictvím scénického tvaru může publikum v nejlepším slova smyslu edukovat v oblasti, jíž se v současnosti sice věnuje poměrně velká pozornost, ale i přesto má část veřejnosti o životě s nevyléčitelnou nemocí stále spíše povrchní či zkreslené představy. Zároveň platí, že inscenace je díky svému výraznému vizuálu spíše kombinace osobních komentářů s poutavými pohyblivými obrazy než nezaujatý vhled do oblasti, která je nevyhnutelně zasycena mnoha tabu. Dvojice performerstva (Jaroslav Viňarský, Nela H. Kornetová) začínají představení formou performance lecture, v níž představují situaci nemoci a prostředí, ve kterém se nejčastěji odehrává, tedy nemocnici. Nedořečený popis je na scéně zhmotněn kombinací objektů a kostýmů ‒ po celou dobu představení vidíme například v levé části jeviště infuzní sáček s tekutinou. Není na něj nijak odkazováno, spíše se využívá jeho přítomnosti coby němého svědka odcházení a potenciálu, který představuje zvuk překapání jeho obsahu, připomínající metronom nesmiřitelně odměřující konec života.
