#23 Zvířecí farma – podobenství nejen své doby
Orwell byl rebel. Během druhé světové války napsal politickou satiru Zvířecí farma, v níž se kriticky vymezil vůči Leninově bolševické ideologii a Stalinovu režimu. Orwell rozebírá vzestup moci, která snadno může začít směřovat k totalitě. Prostřednictvím zvířecí hierarchie zároveň provokativně otevřel téma (ne)rovnosti: „Všechna zvířata jsou si rovna, ale některá jsou si rovnější.“ Jak napovídá samotný název díla, hlavními postavami této alegorie jsou různá zvířata – prasata, koně, krávy, ovce, psi, kočky, osel, havran a také vrabci. A přestože se od sebe navzájem odlišují silou, chytrostí či temperamentem, v rámci příběhu tvoří celek – jako dílky skládačky. Jejich síla i působivost spočívá právě v tom, že se dokážou semknout a společně vytrvat v procesu tzv. animalismu – zvířecí revoluce.
Adaptace Farmy zvířat od Evy Kolomazníkové v režii Petra Smyczka nechce cílovému publiku (13+) předat jen závažná politická témata, ale věnuje se také problému šikany a jejích důsledků. Děj inscenace se odehrává na střední zemědělské škole na britském venkově, což výmluvně oznamuje jedna z nadrozměrných plechových cedulí visící nad jevištěm – s anglickým názvem školy. Šest studentů, včetně jedné dívky, se rozhodne spiknout proti nudnému učiteli a oživit si výuku po svém: sehrát divadlo s pomocí starých zvířecích loutek. S tímto nápadem přichází student Nathaniel Berkshire, jehož kromě revolučních ideálů motivuje i osobní ambice stát se profesionálním režisérem. Studentka Clover Murrayová jeho nadšení sdílí: nepřímo na sebe bere roli dramaturgyně, když ostatním vysvětluje, že inscenování daného titulu je důležité, protože obsahuje nadčasové myšlenky promlouvající nejen k dnešní, ale i k budoucí generaci.
Vzhledem k tomu, že inscenace tematizuje také osobní zkušenosti studentů se šikanou, stává se pro ně touha inscenovat Farmu zvířat ještě naléhavější a osobnější. A to až do té míry, že mezi nimi znovu začnou vyvstávat konflikty – ať už kvůli původu (diskriminace skotského spolužáka Johna Argylla), zájmům (výsměch režisérským ambicím Nathaniela Berkshira) či genderu (soupeření o přízeň jediné dívky ve třídě – Clover Murrayové). Vzájemné střety mezi studenty odrážejí přetrvávající realitu hierarchického prostředí škol. Rovnocenný a konstruktivní dialog zůstává vzácností – dodnes ostatně nevíme, jak jej správně vést. Smyczkova inscenace to ukazuje například na scéně vzpoury studentů proti učiteli: namísto přímé komunikace se studenti raději zamknou ve třídě a bezcílně protestují, aniž by se pokusili pedagogovi otevřeně říci, co je vlastně trápí. Inscenace nabízí obraz současnosti, v níž se často uchylujeme k absurdnímu řešení situací.
