#28 Because the night belongs to lovers / Because the night belongs to love / Because the night belongs to us
Patti Smith – americká punková zpěvačka, hudebnice, textařka a básnířka. Už od dětství tíhla k umění a rozhodla se odejít do města možností – do New Yorku. Zde žila v Hotelu Chelsea, což jí otevřelo mnohé dveře do vysněného uměleckého světa, jelikož v Hotelu Chelsea bylo rovněž ubytováno několik významných umělců. Patti navázala hluboký vztah s Robertem Mapplethorpem, homosexuálem, který zemřel na AIDS v době velkého šíření této nemoci. Patti svou životní cestou představuje svobodu a odpor vůči konvencím, se kterými se Amerika v padesátých letech musela vypořádávat.
V té době se začíná rodit rock ‚n‘ roll, ale země je stále ovládána cenzurními nařízeními, což pro Patti znamená nanejvýš svazující období. V šedesátých letech dochází ke společenské vzpouře, na scénu přichází hippies, nastupuje sexuální revoluce a feminismus. Tehdy se Patti dostává do New Yorku, do centra všeho dění. V osmdesátých letech na Patti dopadá pochmurná atmosféra, zapříčiněná nejen úmrtím jejích blízkých na nemoc AIDS, ale také způsobená konzervativním obratem.
V inscenaci Theater Bremen zpracovala režisérka Anne Sophie Domenz život Patti Smith jako epizodické vyprávění. Jako první na scénu přichází postava Helene Hegeman – německé spisovatelky, která se s Patti potkala už v mladém věku a skrze její odkaz se následně snažila zorientovat ve vlastním životě, který nebyl o moc lehčí než ten Pattin. Ve svém úvodním monologu sděluje své dojmy z prvního setkání s Patti. Myslela si, že je to bezdomovkyně závislá na drogách. Popisuje, jak vypadala doba, ve které se rodil punk a umělci undergroundu se začínali dostávat do veřejného povědomí. Vzápětí však diváka z jeho koncentrace na mluvené slovo vytrhne píseň Patti Smith v podání živého orchestru umístěného v zadní části jeviště. Nastíněná struktura, v níž se střídají písně a promlouvané pasáže přibližující útržky ze života Patti, trvá po celou dobu inscenace a zobrazuje nejpodstatnější momenty z její cesty na vrchol. V závěru představení se diváci opět setkávají s Helene, která odhaluje svůj vlastní příběh. Hudební motivy jejího dospívání mluví převážně o tématu individualismu, což pro ni jakožto pro dívku, která se musela potýkat s těžkými problémy v rodině a cítila se jimi být svázaná, značilo jistou oporu a naději. Nejvíce se jí dotkla skladba od Patti Smith, a přestože diváci za celou dobu průběhu představení nespatří moment, kdy se tyto dvě ženy potkaly, umělecké propojení mezi nimi lze velice silně vycítit. Možná, že právě díky hudbě mnoho lidí přežilo časy, které zdaleka nebyly tolik šťastné jako ty dnešní.
