#35 Letět výš než si umíme představit…
Toužit po poznání, důvěřovat svým snům a vytrvat. To je hlavním poselstvím multižánrové inscenace Jonathan Livingston Racek. Poutavá podívaná s filozofickým přesahem, která oslovuje širší publikum a nabízí skvělé taneční výkony.
Taneční soubor Dekkadancers a Česká filharmonie připravili v rámci své již druhé spolupráce společný projekt Jonathan Livingston Racek, čerpající z předlohy Richarda Davida Bacha staré více než padesát let. Téma vytrvalosti, poznání, touhy a svobody dokázali atraktivně zpracovat v tanečně-hudební inscenaci s působivým slovem a silnou vizuální stránkou. Vypráví příběh racka, který miluje létání, touží se v něm stále zdokonalovat a doletět až k nebi. Zatímco ostatní racky zajímá pouze potrava, Jonathan Livingston Racek jde za svým snem i přes nepochopení a vyloučení ze svého společenství. Zůstává osamělý. Jeho vytrvalost, rozhodnost, důvěra v sebe sama ho však vede až k vysněnému cíli, respektive ještě výš, než si vůbec uměl představit. Poznává nové přátele, kteří jeho lásku k létání sdílejí. Průvodcem poznávání je mu učitel v podání Jiřího Lábuse, jenž zde hraje úlohu i jakéhosi vypravěče. Jonathan Livingston Racek je ztvárněn jednak vynikajícím tanečníkem Albertem Kašem, jednak mluveným slovem z úst herce Viléma Udatného.
Režie a choreografie Ondřeje Vinkláta je mimořádně působivá až fascinující. Znázorňovat racky více než hodinu vyžaduje velikou škálu výrazových a tanečních prostředků. Zde však je celý příběh ztvárněn nejen milými a vtipnými pohyby opeřenců, které zpodobňuje sbor tanečníků, ale také jednotlivými tanečními choreografiemi vykreslujícími samotné létání, konflikty mezi hejnem a Jonathanem, jeho cestu k cíli a předávání vlastních dovedností z učitele na žáka. Tanečníci využívají také výrazných mimických prostředků, mluví „ptačí řečí“ či vyluzují nepříjemný hádavý křik racků. Velice nápaditá je jejich interakce se scénickými prvky, stativy a světelnými trubicemi.
