#47 „Kdy se to k*urva tak pokazilo?“

Sebevražda v rodině údajně mění celý její genofond. Ale proč hledat příčinu a snažit se pochopit něčí čin, konfrontovat se s realitou a slepě se obviňovat výrokovou logikou, snažící se určit, od kterého ze dvou rodičů tento předpoklad smrti vycházející vstříc pochází, když můžeme v klidě předstírat, že se nic neděje. Máme skutečně traumata zapsaná v genech? A možná, ale vnímejme to jen jako myšlenkový pokus, možná je vina kolektivní, možná někdy nestačí ohavný zážitek zaplácnout plastelínou něčeho pozitivního, nahradit reminiscenci na rodičovskou bitku momentem narozeninového karaoke… fuu, tak to teda radši ne, vždyť i Hemingway se zabil, tak v tom přece netřeba hledat filozofii, jsme normální rodina! Absolutně standardní, až z toho taje sníh.

Polská inscenace TR Warszawa Když roztaje sníh přinesla palčivé téma hraniční situace smrti patnáctileté dívky a (ne)typického způsobu, jakým se rodina vyrovnává s jejím odchodem. Je otazné, zda můžeme vůbec mluvit o snaze se s markantnými okolnostmi vypořádat. Absurdní situace potlačení traumatické události jsou inscenačně vyobrazeny humorně, spíš se však jedná o smích přes slzy vygradovaný do extrému. O komičnost, jakou známe všichni z rodinných sešlostí. Když člověk utrpí šok, nebo je vystaven situaci, které není schopen porozumět, může být psychologickou reakcí smích. Je to jeden ze základních prvků vtipnosti absurdních dramat a v tomhle případě primární zdroj komičnosti situací. Umřela mladá patnáctiletá dívka, dítě. Je mnohem jednodušší zapnout fotbal, hrát na kytaru nebo sisyfovsky vařit oběd než si připustit realitu a nechat se jí položit na dno. Někdo pláče, někdo si situaci představuje jako film, co jednoho dne natočí, a někteří si při příchodu ani nevysvlékli kabát, jako by se neměli v plánu v zármutku dlouho zdržet. Každý z nás má svůj způsob, vlastní vyrovnávací mechanismus, díky němuž je schopen uniknout před krutou skutečností a světem kolem sebe. Jistou formu naděje a garance, že se pod tíží všech nefiltrovaných činitelů reality nesložíme, nezesublimujeme ve vodu jak ten sníh. Někdo to může nazývat „gaslighting“, někdo naopak základní postup k přežití. Všichni si hledí svého, jakoby schválně zapomínají skutečnou příčinu, pro kterou rodina usedla ke stolu. Ve finále je každý natolik zahlcen vlastní osobní výpovědí a přesvědčením o své formě (ne)smutku či (ne)vině, že se ani nedozvíme jméno mrtvé dívky, o níž celý příběh je. Jenom bosé postavy nepřehlížejí žal. Ty jsou nohama pevně na zemi, uvědomujíce si tragický sled událostí. Režisérka Katarzyna Minkowska pracuje s gradací děje až prototypálně stejně, jako mozek přistupuje k potlačení emocí. Jevištní energie je přesycená dusnem, vysloveně se očekává, kdy poklička z natlakovaného hrnce odletí agresí daleko éterem, a to nejen ta na plotně.