#48 Přicházíme zdaleka, ale jsme si blízko

Členové Divadla NIE pochází z různých koutů světa. Rozmanité tradice propojují ve svých dílech a vytváří zpravidla multižánrové inscenace s aktuální tematikou. Zmíním úspěšnou inscenaci Jeden a jeden a jeden z pražské ARCHY+ uvedenou ve spolupráci s NIE, jež originálním způsobem proplétá příběhy lidí z generace Z. Děje se tak za zvuků živé hudby a zpěvu, využití fyzického divadla i vyprávění. Podobnou rozmanitou kombinaci obohacenou o loutkové divadlo bylo možné pozorovat i v jejich inscenaci Přicházíme zdaleka, kterou režíroval Alex Byrne a Kjell Moberg. Tento autorský počin vznikl z autentických svědectví dospívajících uprchlíků, pro něž NIE pořádalo workshopy.

Přes vyzdobené chodby Mahenova divadla jsme spolu se zbytkem divácké skupiny prošli až na jeviště. Od začátku procházky do konce představení nás rozveselovala živá hudba, kterou produkovali Václav Kalivoda a Helder Deploige. Na konci drobného výletu na nás čekala jurta, jež výrazně kontrastovala v honosném prostředí divadla. Před vchodem jsme si zuli boty a uvnitř se pak usazovali na kobercem vystlanou zem. Půlkruhové scéně dominoval centrální zhruba metr vysoký prutový stan. Na pravé straně od něj posedával Kalivoda a obsluhoval mnoho hudebních nástrojů, na opačném konci scény hrál na kytaru Deploige.

Teprve po kompletním umístění všech diváků začal samotný příběh. V centru dění se pohybovali Abdul a Omar v podání Ivy Mober a Nory Svalheim. Tito kamarádi se rozhodli opustit svou rodnou Sýrii a uprchnout do norského Osla. Popis cesty pojaly herečky jako nenucené vyprávění. Často se publika ptaly, zda ještě pořád chce slyšet, jak to bylo dál, jestli je to zajímá. Právě doptávání v kombinaci s nápaditou scénografií zaujalo zejména děti, které tvořily většinu publika. Účinkující jejich pozornost pevně uchopili a drželi ji po celou dobu hodinového představení. Žádné dítě si nezačalo nahlas stěžovat, že ho to nebaví. Herci a herečky brali do hry téměř každý podnět přicházející z publika, i když se například jednalo o prostý šum, jenž bylo potřeba utišit.

Nejúspěšnější přímá komunikace s dětmi proběhla ve chvíli, kdy dva policajti – zezadu vodění manekýni vytvoření z odpadků sesbíraných na pláži (plastová lahev, kelímek od kávy, plechovka…) – prováděli výslechy. Stereotypní pohled na neschopnost policejních pracovníků zakryl humor, s nímž se Kalivoda a Deploige vyptávali dětí na širokou škálu otázek. Často například padala otázka, zda má dotazované dítě rádo čokoládu. Tento vtipný dotaz ovšem jen zakrýval původní závažný, který vyzvídal, jestli někdo neviděl nějaké uprchlíky? Děti přirozeně soucítily s Abdulem a Omarem a nikdo z nich proto jejich úkryt nevyzradil.