#49 Bytí ve světě, bytí se světem

Poslední festivalový den zakončilo představení autorské inscenace Za rohem svět Jiřího Adámka Austerlitze, uvedené v letošním roce v pražském Studiu Hrdinů. Autorská výpověď tvůrčího týmu o bytí a tápání ve světě je inspirovaná knihou Ekobytí od Timothyho Mortona a výrazně se na ní podílely dramaturgyně Zuzana Šklíbová, scénografka Zuzana Sceranková a scénografka a performerka Berta Doubková. Právě ta přímo na jevišti utváří podstatnou složku celé inscenace, zprostředkovává nám totiž potkávání se se světem v jeho materialitě, jeho křehkostí, chaotičností i humorem.

Inscenace nás vtahuje do světa, který funguje ve dvou rovinách: v té první se člověk intenzivně vztahuje ke svému ‒ neživému ‒ okolí a v té druhé existuje sám ve své vlastní zkušenosti. Jak už bylo zmíněno, výraznou složku inscenace tvoří scénografie, fungující ve dvou rovinách, a to na jevištní ploše pod rampou, a na samotné rampě, tvořené schody. V případě scénografie prostoru pod rampou, jejíž autorkou je Berta Doubková, se ona sama stává performerkou, a je to právě ona, kdo vstupuje do vztahů s objekty, kdo s nimi na scéně interaguje a pečuje o ně. Na bílé ploše pod ní se nachází různé objekty, se kterými scénografka později manipuluje. Jedná se o obyčejné věci, a zároveň se zdají být velmi křehké a cizí. Křehké, protože často působí opotřebovaně (rezavý kanystr, objekt připomínající starou konvici nebo kohoutek) a cizí (různé nádoby zvláštních tvarů, rozřezané plastové kanystry, skládané za sebe), protože je často nelze snadno kategorizovat a pojmenovat. Výrazným aspektem inscenace je čas, akce, které se dějí v rámci malého světa jsou často velmi pomalé, důmyslné a Doubková je provádí s nesmírným soustředěním. Její práce s objekty připomíná objevování světa lidmi, kteří se s ním setkávají jako s něčím novým, co chtějí poznat, pochopit a později přeměnit a ovládnout. To je dobře ukázáno na začátku představení, kde se Doubková snaží otvorem v jakési malé skalce protáhnout proutěnou ošatku, později zpoza ošatky vytahuje menší objekty, až skulinou protáhne jakýsi kus hmoty, který se do otvoru perfektně vejde. Každá akce je nesmírně pomalá a než si na takové jednání člověk zvykne, může mu připadat až legrační. Procesy na scéně přitom evokují přirozený vývoj života v tomto světě, který, aby přežil, se neustále musí zdokonalovat a přizpůsobovat se novým podmínkám. To vše se ale děje prostřednictvím lidské činnosti, takže nejen, že my se vyvíjíme a přizpůsobujeme se, ale přizpůsobujeme si i svět okolo nás.