Duchovia sú tiež len ľudia

Hořce komická kolektivní meditace o stáří a jeho krutosti, o umírání, čekání na něco, co nikdy nepřijde, o skutečné bezmocnosti, strachu a hněvu – zkrátka o všem, před čím zavíráme oči. Máte stejně jako většina lidí pocit, že se vás to netýká? O to větší důvod věnovat tomu pozornost, aby vás příznaky zákeřného stáří později nepřekvapily… A možná také proto, abychom se na sebe mohli dívat s větším porozuměním. Kdokoli z nás se jednoho dne může ocitnout upoután na lůžko. Co se skrývá za prázdným pohledem, za mlčenlivými tvářemi? Hra o aspektech stáří, které lidé často prožívají doslova uvězněni v domovech důchodců, nabízející pohled na lidi, kteří kdysi sršeli energií a vedli bohatý soukromý, občanský a pohodlný život. Zbývá jim však jen tělo, které předstírá, že je tím, čím kdysi bylo, spolu s útržky zkušeností a modřinami, které odrážejí „laskavý“ přístup ošetřujícího personálu. Není termín „domov důchodců“ ve skutečnosti synonymem pro „domov smrti“? Může se člověk ve stáří cítit jako zapomenutá rukavice, zatímco jiný pociťuje neúprosnou sexuální touhu?