#33 Sliby, křiky, bonboniéry
S pro D’epog příznačnou kombinací výrazné scénografie a mimického, tělesného i verbálního projevu uvedlo toto brněnské uskupení v koprodukci s DSB svou nejnovější premiéru Hory, doly, epizody. Architekturu prázdného třetího patra Tržnice na Zelném trhu, jež svými rozměry a absencí členění připomíná dnes už zdemolovaný OC Dornych, využívaný pro podobné typy performancí např. platformou Terén, zaplnilo v šest hodin ráno před jeho otevřením diváctvo a performerstvo. Vzájemné proplétání se a splývání dívajících se s jednajícími naplnilo i očekávání vzbuzené anotací, která slibovala téma neuchopitelnosti, v případě D’epogu poněkud překvapivě, mezilidských romantických vztahů.
Při vstupu do prostor Tržnice se zde již nachází trojice performerstva (Zdeněk Polák, Janet Prokešová, Zuzana Smutková) společně s DJ. Prvním vizuálním vzruchem je scénografie, do níž se proměňují kostýmy Jana Matýska, které svou objemností zejména na začátku představení působí jako (obživlé) scénické objekty. Věci se zde neustále desémantizují a nacházejí nové významy právě díky interakci s živými těly. Ostatně to se děje i performujícím: Prokešová je na samém začátku představení oblečena jakoby formálně, v dlouhých rozevlátých „barokních“ šatech, jejichž krinolínu připomíná objekt turistického stanu, ve kterém je performerka uzavřena a z nějž jí vykukuje pouze horní část těla. Její nové prodloužené, paradoxní tělo vytváří nové možnosti, jak s ním Prokešová může nakládat. Její pohyb v prostoru je determinován šíří stanové konstrukce, jež jí umožňuje pohodlně projít mezi dvěma přilehlými nosnými sloupy. Šatům nechybí ani vlečka, tropiko neboli vnější plášť stanu, kterou Prokešová elegantně v běhu ztrácí. Nápadně tím i svými rty, nalíčenými do tvaru srdce, připomíná postavu Sněhurky. I ostatní mají nová těla, přičemž Smutková je ze všech performujících nejvíce přeměněná v novou, hybridní bytost. Její kostým připomíná archetyp čarodějky nebo hejkala, sedí v trafikovém stánku plném cigaret a hubba bubba žvýkaček jako v novodobé perníkové chaloupce. Hnědý kostým s třásněmi ji v pohybu nelimituje, ani její fyzické možnosti výrazně nerozšiřuje, avšak k trafice připnuté dlouhé pařáty jí umožňují například na dálku pohladit Poláka, který se zase v inscenaci stává vyšším než obvykle. Diváctvo uvítá v piknikovém „Honzovském“ outfitu s dvojicí košů připnutých na nohou. Ty jej sice zpomalují a činí jeho pohyb těžkopádnějším, ale vzdušná stříbrná pláštěnka i jeho modrá upnutá kombinéza tento dojem vyvažují. Třetí piknikový koš má v ruce. V něm se skrývá reproduktor donekonečna přehrávající notoricky známé písně o lásce.
