#39 Pro koho to vlastně je?

Rodiče jsou hrdinové, kteří se téměř bez jakéhokoliv manuálu každodenně ocitají v nových neprozkoumaných situacích a často jsou sami zvědaví, jak v nich obstojí. Přirozeně také zažívají velký strach, který ale někdy bývá těmto hrdinským dospělákům společností odpírán, nebo nedostávají dostatečnou podporu pro to, aby si vůbec mohli dovolit takovou emoci prožít. Tato témata ohledává také inscenace Táta už nemůže pražského souboru Ufftenživot, která vznikla v koprodukci s festivalem Divadelní svět Brno. Inscenace měla původně v rámci festivalu mít svou premiéru, avšak přičiněním různých okolností se s ní setkáváme prozatím ve formě work in progress, přičemž její premiéra se odkládá na příští ročník festivalu. V textu proto budu používat vhodnější termín „performance“, který lépe zachycuje nedokončený charakter inscenace.

Název tohoto autorského projektu režiséra a performera Jiřího Šimka již velmi ostentativně prozrazuje, o čem bude pojednávat. Jiří Šimek je prostě a jednoduše táta, který už nemůže, a rozhodl se hledat cestu ven – s těmito slovy nás Šimek zve ke svému představení. Zdůrazňuje, že inscenace více promlouvá k dětem, ale pro rodiče má taktéž nějaké obohacení.

V malém loutkovém divadélku se spolu baví dvě postavy – táta a syn. Syn coby malý ukňouraný kašpárek odporuje tátovi ve všem, co po něm dospělák chce, a táta neví, jak situaci vyřešit. Nebo spíš hledá řešení. Koloběh každodenních situací nabírá na tempu. Celou sekvenci rozhovoru mezi otcem a synem sledujeme asi třikrát, jen pokaždé zrychleně. V zadním prospektu jsou v průběhu performance projektovány tátovy myšlenky – „nejsem dost dobrej“, „ani nevím, kdo teď vlastně jsem“, „mám strach“. Pak to celé bouchne. Táta už nemůže. Ale co s tím?

Šimek se dostává do svého snového světa, kde se opět stává dítětem a skrze své vlastní dítě poznává především sám sebe. „Každej táta je trochu kluk a neví, co dělá.“ Postupně překonává černou díru pro táty, co „už nemůžou“, bludiště, a svede souboj s „prďavci“, mezi kterými nikdy nechce skončit. Hlavně nechce být „prďavcem“ pro svého syna. Po náročném souboji se rozhodne hledat svůj vrchol klidu. K hledání zve několik přítomných dětí z řad diváctva a společně s nimi staví vysokou věž z lega. Šimek třesoucí se věž zdvihá, věž ale tak tak drží svou stabilitu a následně padá. S úsměvem a jistým smířením ale performer říká, že to zítra prostě zkusí znova.