#43 V hlavní roli jazyk

„Německy mluvím jen prostředně dobře. Naše rodina, původem z Jižní Afriky, se přistěhovala do Rumunska, ale do německojazyčného Rumunska, které posléze anektovalo Maďarsko.“ Tak zní jedna z replik postavy rabína ze hry Ptáčci libanonsko-kanadského dramatika Wajdiho Mouawada, kterou v překladu Michala Zahálky a režii Aminaty Keity uvedlo v české premiéře Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě. Daná replika poměrně názorně vystihuje jeden z hlavních motivů celé hry: zpodobňuje multikulturní a jazykově polyfonní prostředí střední Evropy a zároveň připomíná odvěký princip lidského bytí. Bytí v pohybu, migraci napříč zeměmi, ať již z ekonomických, politických nebo jen zájmových důvodů. Tomuto vyznění hry ovšem nepomáhá, ba dokonce téměř brání realistické režijní uchopení, z něhož spíše vystupují univerzální vztahové konstelace oproštěné od kulturně-politických reálií.

Hra na příkladu izraelsko-palestinského konfliktu a jeho dlouhověkého trvání a dynamického, proměnlivého vývoje až téměř modelově prezentuje témata spjatá s identitou člověka a jeho hledáním místa na světě. To se počíná primárně v rodinném kruhu. Může se ovšem stát – jako v případě postavy Davida (David Viktora) – že genetický materiál pochází od jiných rodičů, než které člověk po celý život považoval za vlastní. Davidovo hrdé dovolání se židovských kořenů ve scéně sederové večeře zanikne v prázdnotě prozření, když mu jeho otec ve scéně v druhé polovině inscenace prozradí, že je ve skutečnosti dítětem palestinského původu, které ovšem zachránili před jistou smrtí. Ztráta identity a nalezení její skutečné podoby v etniku, proti němuž celý život ostře vystupoval, u něj nakonec vede až k náhlé smrti. Čí srdce dotlouklo a je etické použít jeho orgány k dárcovství?

Davidovou neschopností přijmout jeho novou identitu celá hra končí, v jejím počátku je exponován vztah mezi mladou ženou Wahidou, původem Arabkou s muslimskou vírou žijící ve Spojených státech, a Eitanem, synem Davida, berlínským Židem. K jejich setkání dochází v New Yorku, během Wahidina doktorského studia, v rámci kterého cestuje po světě a sbírá důkazy, že konverze jednoho marockého diplomata v 16. století byla předstíraná. Eitan je naopak studentem vědeckého oboru genetiky, jeho pohled na otázku genetického přenosu a dědičné zátěže je tak značně pragmatický. Ve své racionalitě odmítá koncept dědičné viny přenášené z generace na generaci, neboť podle jeho teorií je člověk k pocitu viny vychováván, sociálně formován, nic z toho si ovšem nenese ve svých genetických dispozicích.

Aktuálních témat hra přináší nepřeberné množství: už zmíněnou multikulturalitu nejen evropského prostoru, izraelsko-palestinský konflikt, otázky identity, hledání kořenů, migraci, uprchlictví, dědičnou vinu, náboženský fanatismus, antisemitismus, kontrast vědy a víry… V něčem tak hra připomíná Ickeho adaptaci Schnitzlerovy hry Profesor Bernhardi s názvem Doktorka, uvedenou v roce 2021 v Národním divadle v Brně. Podobně jako v případě Doktorky také u Ptáčků vyvstává neodbytná otázka, jak moc je svět, o němž autoři píší, srozumitelný českému diváctvu. Obtížnosti porozumět některým tématům, která přesahují rámec univerzálního příběhu o lásce a rodinných vztazích, výrazně nepomáhá plochá a doslovně popisná režie Aminaty Keity. Staticky koncipované situace, jejichž domnělá dramatičnost je uměle navozována ne příliš přesvědčivou dramatickou hudbou, působí ilustračně, přinášejí přibližnost interpretační a následně také hereckou (výrazně například u plakátového Eitana Víta Rolečka).