#45 Hledat odstíny ženství v pohádkách

Při těžkostech utíkáme do bezpečných světů, ale jak nám můžou tyto světy a jejich postavy posloužit k reflexi naší vlastní identity? To je otázka, kterou prozkoumává inscenace Fairytales od POCKETART kolektivu, která se letos představila na Divadelním světě Brno. Uskupení, sdružující umělce a umělkyně z oblasti tance, hudby, scénografie, výtvarného umění a light designu, se ve svých inscenacích dotýká celospolečenských témat a svým působením se snaží v divácích probudit potřebu reflexe naší společnosti. Stejně tak je tomu i v pohybové inscenaci Fairy tales, která vznikla pod choreografickým a režijním vedením zakladatelek POCKETARTU Johany Pockové a Sabiny Bočkové a za živého hudebního doprovodu Lukáše Palána a Sáry Vondráškové.

Vizuálně podmanivá inscenace Fairy tales nás už v úvodu navádí do jakéhosi snového světa, kde můžeme zkoumat, dekonstruovat a s odstupem prožívat vlastní existenci. To se tedy nejprve děje prostřednictvím samotného pojednání jevištního prostoru, jehož scénografie je tvořena dlouhými bílými zvlněnými závěsy, které v půlkruhu ohraničují zadní část a boky jeviště. Snovou atmosféru pak podporuje příchod performerek, které se ze závěsů postupně vynořují za syntetické hudby místy připomínající pomalu kapající vodu. Všechny ženy jsou oblečené v bílých nebo krémových kostýmech připomínajících elegantní společenské oblečení a postupně si obouvají výrazné boty na vysokém podpatku v barvách, jako je sytě růžová, zelená a oranžová. Mezi ženy pak přichází performerka svírající červené jablko a stříbrnou baseballovou pálku, přičemž poklidnou atmosféru narušuje tím, že se v sebevědomé póze do jablka zakousne a vzápětí padá k zemi.

Díky této referenci na Sněhurku tak diváctvo rychle zjišťuje, jak se tu bude s pohádkami, podle kterých inscenace nese název, pracovat – velmi volně a v náznaku. Právě díky práci s momenty jednotlivých pohádek, nebo spíše pohádkových protagonistek si inscenace může dovolit kolážovitou strukturu, která funguje na principu určitého vypořádávání se s konkrétní pohádkou, nebo spíše s konkrétními pocity, které z pohádky vyvstávají. Tyto momenty jsou absolutně oproštěné od motivu prince nebo lásky, ale týkají se především žen samotných, jejich vztahu k sobě, svému tělu a celkově k jejich bytí. Performerka naznačující Sněhurku se později zvedá a namísto, aby pokračovala v „roli“ princezny, sledujeme, jak se z ní stává čirá zlověstná radost, kterou si spojujeme v rámci této pohádky naopak se Zlou královnou a obecně s čarodějnicemi. Pomalu se proměňuje nálada na scéně, z ostatních žen se stávají zvířata, jsou divoké, animální, vrčí, prskají a pohybují se v kruhu okolo performerky, která působí skoro jako jejich dirigentka. Po nějaké době se ale z těchto „vyšinutých“ bytostí stávají „pouze“ jakési znaky zvířat, když ženy místo zlověstného syčení vydávají zvuky slepice, prasete, kozy atd., které působí nesmírně komicky. Právě taková záměna, hra a zesměšňování mohou poukazovat na démonizaci žen, když se poddají svým vášním, a také na skutečnost, že je možné, aby žena byla zároveň jemná i mocná.

Kromě tematizace chování ženy se v inscenaci setkáváme i s tematizací jejího těla, a to (nejen) prostřednictvím jeho odlidštění. Po „Sněhurce“ totiž přichází náznak „Růženky“, konkrétně jde o scénu, kdy se jedna z performerek na zemi zabalí do pokrývek, přičemž bílé deky částečně připomínají otevřenou rakev či postel. Za závěsy vidíme při jejím spánku tančit stíny baletek v sukních, opět připomínající snění, když se ale něco zpoza závěsu vynoří, je to všechno, jen ne „krásná“ baletka. Vidíme bytost, která se pohybuje po všech čtyřech končetinách, z předkloněné hlavy, kterou jí celou zakrývají dlouhé vlasy, jí přitom trčí další noha. Tato bytost už není člověkem, není ženou, stává se něčím jiným a odcizeným, možná příšerou. Takové tělo nepatří nikomu, a přitom možná patří všem, kteří ho chtějí posuzovat. Zůstává každému na očích, zdůrazněné ve své podivnosti, podobně jako ženy, jejichž těla jsou ve veřejném prostoru medializována a nabízena k hodnocení. Na scénu později přichází další žena, jejíž tělo pro změnu rozděluje zrcadlo, část ní tedy není vůbec vidět, a také žena, která má zdánlivě dvoje chodidla, protože ta její vězí v rozeklaných zelených botách. Vztah k vlastnímu tělu, které se nezdá být cizím, ale je až nesnesitelně přítomno, je pak tematizován, když performerka „Růženky“ přináší velké zrcadlo a zůstává sama na jevišti, zatímco si zrcadlo drží nad hlavou a zdá se, že ho nemůže pustit, takže je neustále nucena samu sebe sledovat. Její snaha utéct vlastnímu obrazu působí až násilně, když to vypadá, že se jí její vlastní obraz vnucuje, jako by ji chtěl zalehnout, jako by jí chtěl ublížit.