#52 Daniela Špinar: Definitivně jsem pochopila, že provokuju lidi už jenom svojí existencí, svými názory, energií, tím, čím se zabývám. Nejsem konvenční člověk, který hledá, jak někoho schválně pobouřit. Já si jen existuju a zjišťuju, že provokuju. Ale rozhodně to nechci dělat v tom negativním významu.

S režisérkou Danielou Špinar o tom, co je na divadle nejvíc sexy, o její herecké intuici a zkušenosti, a o jemné krizi identity, jakou si v dnešních dnech divadlo prochází.

Na letošním DSB jsou v linii showcase brněnských inscenací dva vaše počiny, a to Láska z TikToku a Z pohlavního života našeho lidu. Představují pro vás tyto tituly určitou paralelu? A spojují se nějak v tématech, která ve svých inscenacích ráda zpracováváte?

Tahle dvě zadání byla hodně jiná, ale mají společné to, že se dotýkají sexuality. I když v případě Lásky z TikToku je to o teenagerech, kteří spíš začínají vůbec hledat svoje hranice a nějakým způsobem se dotýkají consentu. To považuji za velmi zajímavé téma pro teenagery. Zatímco u inscenace Z pohlavního života našeho lidu šlo spíš o sondu do toho, jakým způsobem teď vypadá sexuální život, seznamování se, role muže a ženy ve společnosti a i náhled do jednotlivých subkultur, které se různě definují a nějak se projevují. Celkově se ráda bavím o tom, jakým způsobem lidi komunikují v rámci sexu nebo navazování vztahu. Řekla bych, že to je možná společné téma obou děl, která jsou rozdílná jak projektově, tak tematicky, protože publikum bylo úplně jiné.

Sama říkáte, že vaším hlavním tématem je identita. Jakou identitu by mělo mít současné divadlo, aby oslovilo dnešní lidi?

To je složitá otázka. Je potřeba říct, že konzervativnější divák a řekla bych, že trošku i divák staršího věku si asi představuje divadlo jinak než mladí lidi. Přemýšlím o tom, jak celkově zatraktivnit divadlo, nejen proto, aby do divadla přicházely nové generace, ale aby to vůbec po covidu fungovalo. Divadlo právě zažívá jemnou krizi identity, protože úplně neví, co je. Neví, jak má konkurovat ostatním uměleckým formám a hlavně internetu, sociálním sítím a tak dále. Ztratilo trošku sebevědomí a ztratilo se v sobě v tom smyslu, že si neuvědomuje, že to není zakonzervovaný zážitek, kde se člověk dívá v obleku na něco před skleněnou stěnou, ale že je to rituál, setkání. Divadlo právě z těchto slov pochází, je to ten úplně prazákladní význam, co ho utváří. Právě taky proto dnes hodně frčí imerzivní divadlo. Při různých příležitostech opakuju, že divadlo je nejsoučasnější a nejmodernější umění, protože je tam možné všechno. Je to zážitek, který se odehrává tady a teď. Další věc je, že divadlo zapomnělo na to, že je důležitou formou společenské hygieny. Skoro bych řekla až terapie. Hodně divadel se teď snaží co nejvíc podbízet divákovi, aby byla zábavná. Po covidu jsme se báli, že diváci už nechtějí těžší témata, ale myslím si, že divadlo je ta forma, která potřebuje naprosto základní rituálností konfrontovat společnost s jevy, situacemi, vztahy a politikou. Já bych si strašně přála, aby divadlo znova získalo sebevědomí a pochopilo svoji identitu. Aby mohlo konkurovat všemu, co se kolem nás děje. Neměl by být žánrový obrázek.

Z pohlavního života našeho lidu silně experimentuje s formou a vtahuje diváky přímo do centra vernisáže studu. Co vy a divák? Ráda ho vystavujete „herecké a režijní intimitě“? Je pro vás v tvůrčím procesu číslem jedna?

To bylo moje první setkání s opravdu imerzivním divadlem. Nejsem si jistá, jestli je tak úplně akční, ale je imerzivní v tom, že se opravdu diváci a herci mísí dohromady a není vytyčená jasná hranice. Druhá věc je, že když dělám divadlo, tak mě vždycky baví trošku překračovat konvence a trošku provokovat diváka i tím, že ho do dění nějak zatáhnu. Samozřejmě si to člověk může dovolit jenom někde a jenom s nějakým typem souboru. Určitě bych to nemohla dělat všude, ale baví mě to. Čím imerzivnější divadlo, tím musíte trošičku víc rozumět tomu, jak se diváci zachovají. Je zajímavé, že vás vždycky překvapí, jak zareagují. Asi spíš divák musí počítat s tím, že nejsou limity, pravidla, a vždycky musí být připravený na to, že se to může kamkoliv zvrtnout a vědět, jakým způsobem se vrátit zpátky do linky, která pokračuje.

Na druhou stranu Láska z TikToku cílí především na teenagerské publikum. Přistupovali jste k volbě výrazových prostředků nějak odlišně? Divadlo pro dospívající publikum musí být ve své celistvosti nesmírně upřímné.

Láska z TikToku se tvořila naprosto specificky, protože jsem musela jakožto pětačtyřicátnice sondovat, co vůbec teenagerská subkultura je a jakým způsobem mluví, jak udrží pozornost a co ji nejvíc baví. Já třeba v Čechách neznám ani jednoho influencera, jsem v tomhle úplně mimo. Takže jsem to hodně nastudovávala. Taky samozřejmě vím, že tenhle věk přitahuje právě začátek sexuality a její objevování. Zároveň, a to jsem vždycky viděla, už i když jsem byla ještě herečka na DAMU, hodně mladých lidi se dost stydí a mají různý mimikry, které jsou hrozně těžko čitelné. Pochopila jsem, že třeba když teenager dělá bordel ve smyslu hluku, že to ještě nutně nemusí znamenat, že se nudí, ale třeba právě naopak. Nebo třeba, že jsou jako diváci stydliví, ale potom třeba úplně porušují hranice a mluví hercům normálně do inscenace, což se taky stalo. Teenageři jsou velmi specifické publikum. Je pro mě asi nejtěžší připravovat inscenace právě pro ně, protože je potřeba udržet jejich zájem a zároveň jim něco předat a emočně je trochu počechrat. Aby si třeba řekli, tyjo, tohle taky může být divadlo, což se mi u Lásky z TikToku dělo. Zajímavé bylo, co jsme v publiku rozproudili sociálníma sítěma, hudbou, tím, že tam jsou dva mladí atraktivní herci, se kterýma se můžou dospívající ztotožnit, a že příběh je zajímavý a hrozně poučný. Mladí lidé experimentují a do jisté míry opravdu neumí často říct ne, nebo si neumí najít hranice, co by chtěli a co nechtěli. Dost často zaměňují city třeba za něco jiného, co si myslí, že je láska. Samozřejmě největší zábava byla hledat jazyk, protože jsme to překládali z angličtiny a ulítli jsme si na slovníku. Herci používají anglicismy a slova, která my už ani neznáme.