OHLÉDNUTÍ za 2. ročníkem projektu INSIDE DSB

Ema: Opět nastal ten čas, kdy se jaro přehouplo v léto, končí červen, školní rok a spolu s nimi i letošní – velmi vydařený – ročník Inside DSB, jenž se vydává na několikaměsíční hibernaci, než se na podzim znovu otevře divadelním nadšencům z řad středoškoláků. Zároveň to ale znamená, že se na povrch vydral kolektivní text shrnující naše zážitky. Kolektiv tentokrát bohužel skýtá jen Emu (mě) a Kubu, ale to znamená pouze jediné – že si můžeme přihrávat, a tento důvěrný článek čtenáři přiblíží pohled senior Insiderky a letošního novice. Kubo, doufám, že to nezní urážlivě. 

 

Kuba: Vůbec ne, Emo, ba naopak!

 

Ema: Sama za sebe bych ráda začala tím, že ačkoliv jsem velmi sentimentální člověk, ohlížet se zpět na události a jakkoliv z nich čerpat, rozpomínat se na jednotlivá setkání, vytvářet zpětně zápisy a nebo si vůbec jen nahrubo vytvořit jakousi chronologii, pro mě bylo docela obtížné. Vzpomínám si ale, jak proběhlo naše první setkání. Hráli jsme seznamovací hry, ale tentokrát se půlka znala a půlka nepřišla. To je možná ten důvod, proč si jména doteď perfektně nepamatuju (stydím se). Každý jeden z nás, kteří si projektem prošli i minulý rok, měl připravenou jednu aktivitku. Ať už to byla hra v hledišti, kterou jsem měla na starosti já a Any, prezentace o historii festivalu od Verči a nebo Filipův výklad (propaganda) o tom, jak zbožňuje INSIDE. Domů jsme všichni odcházeli obohacení nejen o nové přátele nebo dárečky v NdB plátěnkách, ale hlavně s chutí se plně ponořit do divadelní atmosféry a vyčerpat všechny možnosti, jež INSIDE DSB poskytuje.

Věděli jsme, že tento rok to bude trochu jiné – my jsme přece jen byli vloni pilotní ročník – rozdíl byl i v tom, kolik představení jsme spolu viděli. Úplně první byl prosincový Sluha dvou pánů, komedie Carla Goldoniho, a hned o měsíc později jsme měli jedinečnou možnost v divadelní kantýně Mahenova divadla posedět s dramaturgem Vlastenců Vítem Kořínkem a několika herci a společně rozebrat naše dojmy, doptat se na otázky, které nás pálily, a společně povečeřet chlebíčky. Ty, co zbyly, jsme posnídali před tím, než nás po divadelní přespávačce navštívila Jana Cindlerová a probrala s námi základy divadelní kritiky. 

Toto dvoudenní setkání mi v paměti utkvělo snad nejvíc. Když jsem ležela na zemi ve spacáku na divadelní zkušebně a šeptala si s Filipem alespoň do jedné do rána, zatímco nám obličeje ozařoval plakát s Viktorem Kuzníkem na protější straně ulice, dávalo mi obrovský smysl, že se tohoto všeho účastním. Měla jsem radost, že v mém životě jsou zrovna tito lidé a krásná místa plná příběhů. 

O tom, co se dělo na každém jednom setkání si můžete přečíst naše články na webu Divadelního světa, ale já teď předám pero Kubovi a nechám ho vypsat se ze svých dojmů ze samotného festivalu. 

 

Kuba: Svou cestu festivalem jsem započal v Otevřeném festivalovém domě – kde jinde než u klavíru! Se spolužákem jsme v rámci doprovodného programu připravili klavírní koncert s příhodným názvem Vesmír v černobílé (vesmír byl totiž jedním z hesel letošního DSB), a díky tomu se nejen foyer, ale celým divadlem linuly uchu lahodící tóny vytvářející nezapomenutelnou atmosféru.

 

Ema: Otevřený dům byl akcí, která byla letošní DSB novinkou, ale přesto každá část programu působila naprosto přirozeně a já si svůj part, tedy provozování fotokoutku s kostýmy, náležitě užila. Byly to pro mě dva krásné dny ve společnosti milých lidí a kopce srandy s INSIDE přáteli, kteří vypomáhali také. 

 

Kuba: Festivalová neděle 25. 5. patřila nejen k nejkrásnějším dnům festivalu, ale k nejkrásnějším dnům roku vůbec. Stojím s Insiderkou Verčou Š. na dvoraně Městského divadla Brno, neboť nás zanedlouho čeká lektorský úvod před představením Jonathan Livingston Racek souboru Dekkadancers ve spolupráci s Českou filharmonií, a vtom se zjevuje… Jiří Lábus! Jakožto správný Insider, jehož úkolem je přinášet na náš instagram i zákulisní pohledy, neváhám a spolu s Verčou a INSIDE visačkou se vydávám za touto žijící legendou. Pan Lábus naší žádosti o krátký rozhovor vyhověl a díky tomu vzniklo zcela neplánované, o to však cennější video, ve kterém nám neuvěřitelně milý a vstřícný Jiří Lábus zodpovídá tři zvídavé otázky. 

Po tomto překrásném setkání nás čekal lektorský úvod, který jsme s úspěchem prezentovali nemalému počtu diváků. K úvodu se pojí i jeden velmi příjemný zážitek: Procházím se po foyer a zastavuje mě jeden divák s otázkou: „Manželka ten úvod nestihla, nemohl byste jí ho zopakovat?“ No, odpovězte, že ne, to nejde 🙂 „A ten pan Lábus tady opravdu bude? A tak z toho vzniklo jedno příjemné povídání o divadle a vůbec o všem možném. Pána jsem pak potkal ještě třikrát, na Médey, na Frankensteinovi, a dokonce i před pár dny, a vždy to bylo velmi milé setkání, zvlášť když mě v Mahenově divadle přivítal slovy: „To je on! Ten co měl ten skvělý úvod!“ A tak i když neznám jeho jméno, na dálku ho zdravím! 

Ale zpět k Rackovi. Zanechal ve mně velký dojem a řadím ho na první pozici mezi mnou viděná představení. Perfektní propojení tance, hudby, slova, hry se světly a to vše s hlubokou myšlenkou a poselstvím! Den jsem zakončil představením Jak jsme se dostali až sem Slováckého divadla. Závěr představení patřil, řekl bych, k tzv. sociálnímu experimentu, kde si při úplné tmě mohl divák nahlas zodpovědět otázku: Jak jsem se dostal až sem? A na tomto místě jsem si uvědomil, kolik náhod se muselo stát, abych byl součástí INSIDE, účastnil se festivalu DSB, potkal správné lidi a v tento okamžik seděl právě v hledišti. Někteří netolerantní jedinci, kteří tuto inscenaci navštívili, však tuto část využili k nerespektování názorů ostatních (zvlášť těch názorů a příběhů, které měly hloubku) a já si uvědomil, že svět se opravdu zbláznil, když už ani v divadle (které za mě patří snad k nejvyšší formě umění) nenajdete místo pro vzájemný respekt. Ale o tom jindy. 

 

Druhý den ráno 26. 5. jsem se probudil plný dojmů z předchozího dne. Odpoledne mě čekalo nahrávání podcastu Be DSB na téma Politické a angažované otázky DSB a nesmírně jsem se těšil. Nakonec z toho vzniklo neuvěřitelně milé povídání s velice fajn lidmi z redakce KriThu (Theatrocénu) o důležitých věcech a já doufám, že jste si poslech tohoto dílu, ale i těch dalších, nenechali ujít!

Závěr festivalu patřil představení Frankenstein a splnění poměrně jednoduchého úkolu: vyfotit se v divadle, protože jak tvrdí KriTH: „Kdo nemá fotku z divadla, jako by nebyl.“ (Málem jsem tento úkol nestihl, což by vzhledem k tomu, že jsem v divadle trávil skoro, ne skoro, ale každý den, bylo opravdu na pováženou). 

Děkuji za to, že jsem součástí INSIDE a mohu zažívat takové nezapomenutelné chvíle!

 

Ema: Pro Kubu takový moment nastal v hledišti, ale já pociťovala vděk s každou novou zkušeností, tváří, s níž jsem měla tu čest se seznámit či znovu setkat a nebo při využívání všech možností, které jsme minulý rok neměli a které letošek dělaly ještě lepší. Festival utekl jako voda a kdyby se mě někdo zeptal na nejlepší zážitek, nejspíš bych nevyjmenovala pár představení (ačkoliv Šakalí léta nebo Wandervogel byly fenomenální), nýbrž celou festivalovou atmosféru, nestíhání přechodů z divadla do divadla a následné rozebírání dojmů tak nějak s každým, s kým to bylo možné. Moje srdce na chvíli bilo v rytmu festivalu a nemohu se dočkat, že tomu stejně tak bude i příští rok.

 

Za Insidery Ema Pařízková a Kuba Smekal 

foto: archiv DSB