#13 Theatrocén – Potkat se s jelenem
Být dospělá a bezdětná na představení pro děti a rodiče je poměrně ambivalentní pozice. Mám možnost „pokusit se vcítit“ do role jedné či druhé strany, což bude vždy směřovat spíše k pokrytectví, případně si držet odstup a pouze hodnotit estetické kvality inscenace, anebo si vytvořit vlastní strategii – vzpomenout si, že jsem taky přece dcera, co má tátu. Tátu, kterej už taky nemohl. A stal se z něho tak trochu „prďavec“. Tátu, kterej by se možná, když by viděl tohle představení, cítil trochu víc pochopenej, ale taky by pak třeba sám potkal jelena, kterej by mu pomohl se na mě tolik nevztekat, víc pomáhat mamce s rozsypanými hračkami a tak nějak obecně být lepší táta.
Tvůrčí uskupení Ufftenživot přivezlo na malou scénu Divadla Radost představení pro děti a jejich rodiče s názvem Táta už nemůže!, vytvořené v koprodukci s festivalem Divadelní svět Brno. V této komorní inscenaci účinkuje herec, performer, loutkář a otec v jedné osobě – Jiří Šimek – a hudebnice, zpěvačka a herečka v osobě druhé – Marie Kieslowski. V programu stojí délka představení 70 minut, což se ale nakonec ukáže nebýt tak docela pravda, jak ještě uvidíme. V úvodu protagonista nastaví jediné pravidlo, obsahující výstražné slovo BANÁN, jako výzvu potenciálně rozjíveným divákům k soustředění se na jevištní akci. Tím citlivě ošetří hladký průběh představení, při kterém se vzhledem k blízkosti velké skupiny velmi malých dětí může obvykle stát cokoliv. V prvním plánu se odehrává milá, imaginativní a místy velmi vtipná hra s loutkami táty, mámy a syna, s jeleny, přikrývkami, ponožkami a Lego Duplo kostičkami. Vypráví příběh o tátovi, který čelí pravděpodobně běžným situacím z výchovy malého člověka: „Nechci tričko s medvědem, ale to s jelenem“, „Nechci tátu, chci mámu“, „Mám hlad, teda žízeň, teda… vlastně chci jenom lízátko.“ Dění v tomto světě, definovaném statusem rodiče a speciálními požadavky syna, neustále zrychluje a odcizuje se, až jednoho dne táta propadne temnotě. Tento přerod podtrhuje zvukový a hudební podkres, který zahrnuje rozšiřující se a zintenzivňující škálu zvuků, a tvoří tak stav, který nemohu nazvat jinak než výrazem overwhelming.
Text napsala Veronika Lipmanová
