#16 Theatrocén – Malá recenzní pohádka: Jak si Reflektík posvítil na pocity
Bylo jednou jedno barevné světélko, a to se jmenovalo Reflektík. Jména u světel fungují docela jinak než u lidí. Malá světélka si je sama vybírají, až když se rozhodnou, čím chtějí v životě být. A malý Reflektík si vždycky přál pracovat v divadle.
Byla to volba vskutku neobvyklá, protože všechna ostatní světla z jeho rodiny svítila spíše v bytech nebo domech. Nemusela skoro měnit barvu, sama od sebe se netočila nebo jinak nepohybovala, a zapínala se jen na pár hodinek denně. „Krásné svícení,“ pochvaloval si to vždycky jeho starší bratr Lustrák.
Reflektík snil ale o větších příbězích, než byly ty každodenní povídky. Chtěl poznat, jak lidé vidí svět kolem nich a chtěl nahlédnout i do světa, který si každý člověk nese v nitru sebe. Rád se hýbal a tlumil svou zář podle potřeb představení, protože se tím sám zapojoval do vyprávění příběhu. Tma a světlo mají totiž v divadle velkou moc. Můžou něco skrýt nebo naopak úplně odhalit.
Bavilo ho také měnit barvy tak, aby pomáhal lidem lépe představení pochopit. Pro lidi, jak se naučil na střední škole divadelního svícení, měly totiž barvy různé významy. Třeba červená, na kterou se měnil úplně ze všeho nejradši, může znamenat lásku, ale třeba i vztek.
A protože jedna barva mohla znamenat více věcí, Reflektík věděl, že divadlo není práce jen pro jedno jediné světélko. Na své cestě si proto udělal spoustu různých kamarádů – Oponku, Židláka, mistra Kouřila. Úplně nejlépe se mu ale svítilo spolu s paní Reprákovou a bývalým spolužákem Zvoníkem, kteří ho často zvali do různých divadel, aby si s nimi zahrál ve všemožných inscenacích.
A tak se stalo, že jednou zavítal do brněnského Divadla Polárka na inscenaci Grandhotel Pocitů. A to byla pro Reflektíka náramně zajímavá práce…
Text napsala
