#17 Theatrocén – Uměním k vlastnímu prostoru i dialogu s druhými
Vyplnit jako žena prostor, ať už tělem nebo svými slovy a názory, se ve společnosti stále někdy potýká s nesouhlasem. Umění je přitom právě cesta, jak se vyjádřit i prezentovat. Jeho prvotním záměrem je něco stvořit a zabrat tím kus světa. Jaké jsou tedy pro ženy v uměleckých oborech nejzásadnější otázky dneška? Právě o tom vznikla Debata Deníku N na festivalu Divadelní svět Brno.
„Čím více se společnost fašizuje, tím větší tlak je na ženy, aby zabíraly toho prostoru méně,“ narazila hned ze začátku na jednu ze známých současných teorií spisovatelka a scenáristka Klára Vlasáková, která se příběhu žen věnuje například ve svém dramatu Lhářky založeném na Jiřině Švorcové a Kamile Moučkové.
I kvůli tomu, že požadavek téměř zmizet vůbec existuje, spousta umělkyň se v tvorbě přirozeně zabývá svým místem ve společnosti a ženskou zkušeností. Kritička současného umění Silvie Šeborová vyzdvihla třeba Nikolu Balberčákovou, která v jedné z výstav v Brně reflektuje tlak sociálních sítí na vzhled jejího těla. „Už ve svých pětadvaceti letech má zkušenost s aplikováním látek na úpravu vzhledu. Velmi mě překvapilo, že to řeší někdo, kdo podobné kroky podnikat nemusí. A právě kvůli tlaku kolem sebe, který zvlášť s mladým člověkem může zatočit,“ vysvětlila Šeborová.
Širokému tématu patriarchátu, na něž se dá nahlížet různými úhly pohledu, se věnuje i poslední diskutující režisérka Aminata Keita. V posledních dvou divadelních sezónách se zabývala především feminismem jako odpovědí na patriarchát. Nyní by ve svých inscenacích ráda reflektovala také mužskou zkušenost. „Chci otevřít prostor pro soucit a dialog. Rozdělování názorů je výhodné a využívané k manipulaci s různými skupinami obyvatel. Divadlo má velkou sílu v tom, že naopak spojuje pohledy do jednoho večera, ve kterém spolu mohou komunikovat,“ popsala Keita své další směřování.
Text napsala
