#20 Theatrocén – Když jeden otec odešel, jak může druhý Otec zůstat?
V inscenaci Korále okolo hrdla A studia Rubín nahlížíme do nitra básnířky, režisérky a herečky Marcely Mikuláškové, do nitra přeplněného komplikovanými a rozporuplnými pocity. Do nitra plného sugestivních slovních spojení, jež se proplétají s bazálními lidskými potřebami. Do nitra, které se nikdy nevzpamatovalo ze smrti svého otce a zpochybňuje existenci Otce druhého. Do nitra plného překřikujících se a hádajících se hlasů, ze kterých každý chce mít svou pravdu, přitom samy pravdu ignorují.
Režisérka Eliška Balog z básnické sbírky Korále okolo hrdla vytvořila koláž, kdy různé básně pospojovala a zhotovila z nich (vnitřní) dialog. Do textu jako takového však zasahuje co nejméně, zanechává i měnící se ženský a mužský rod, jenž je v poezii přítomen. Na jevišti se pracuje s neustálým opakováním, ohledáváním veršů z různých emočních perspektiv a cykličností působící jako vtíravé myšlenky nutící umělkyni, aby si je zapsala, jinak se jí neustále budou objevovat v hlavě. A ani jejich zapsání tomuto vynořování nemusí zabránit.
Herečky Gabriela Mikulková, Štěpánka Todorová, Halka Jeřábek Třešňáková v inscenaci ztvárňují jakési vnitřní hlasy Marcely Mikuláškové. Eliška Balog roztrojený lyrický subjekt stylizuje v jeho pohybu. Herečky na scénu přichází trhavou a neohrabanou chůzí a drží se podél stěn – „podél oprýskané stěny básníků.“ Jako by se bály otevřeného a prázdného prostoru. V ústech drží kolíčky, přes které se snaží promlouvat. Ona neschopnost (avšak mnohdy dobrovolná) volného pohybu či možnosti se svobodně vyjádřit je přítomna po celou dobu představení. Halka Jeřábek Třešňáková si sama sváže ruce do provazu, zatímco Štěpánka Todorová ho táhne přes celou sklepní scénu Husy na provázku až na chodbu. Samotný prostor chodby (i s klavírem, jímž disponuje) je hojně využíván, herečky sem odbíhají, mluví a zpívají do mikrofonu, načež se opět objevují na scéně, často za jedinou stálou dekorací – velkými bílými schody.
Právě scéna Matěje Trefného rozehrává obrazy přítomné v básních. Ony schody odkazují na neustálou touhu znovu se setkat se svým zemřelým otcem a zároveň představují komplikovaný vztah k Bohu. Vyvstávají otázky: „Když jeden otec odešel, jak může druhý Otec zůstat?” A „Jak se s ním můžu shledat?” Schody jsou jakýmsi meziprostorem, prostředníkem mezi nebem a zemí. Poprvé se až na jejich úplný vrchol po zádech doplazí Jeřáběk Třešňáková až na konci představení, a tak právě zde konečně může proběhnout ono vytoužené znovushledání s jejím otcem. Mezi další básnické obrazy a odkazy objevující se v inscenaci patří například zmíněné oranžové kolíčky – znak osamění, namočené piškoty v mléce – připomínka syna a dětství, či kříže utvořené z tužek evokující komplikovaný vztah k víře. Tyto velmi minimalistické odkazy však nejsou dostatečně zvýrazněny, aby se mohly spojit ve své plnosti a komplexnosti. Jedná se spíše o spletité myšlenky, jež se bez předchozí znalosti básní (avšak i s ní) těžce rozplétají. Motivy se v různých částech inscenace znovu vyjevují, ale vzájemně nesplývají, spíše se tak jedná o jednotlivé občasně na sebe odkazující scénky.
Text napsala Gabriela Havigerová
