Čekání na Godota

I jen čekat se někdy vyplatí!

Vladimír a Estragon – dva tuláci a klauni, kteří sedí pod stromem a čekají na příchod někoho jménem Godot. Jméno příchozího je ovšem to jediné, co vědí s jistotou. Neví ani, zda čekají na správném místě, ve správný den či čas. Jejich dialogy, založené na zdánlivě nesmyslných větách a nic neříkajících klišé, se postupně proměňují ve svědectví o absurditě lidské existence. Čekání se tak stává metaforou hledání jakékoliv naděje a nemožnosti vystoupit z kolotoče vlastní bezvýznamnosti. Oba hlavní hrdinové už svými jmény – Vladimír neboli Vládce všehomíra a Estragon neboli Pelyněk – předznamenávají styl hry, v němž se mísí jemná ironie s krutostí, dětská hravost s nejnižšími pudy.

Irský dramatik a nositel Nobelovy ceny za literaturu Samuel Beckett (1906–1989) se díky tomuto textu stal předním představitelem absurdního dramatu. V Čekání na Godota (1949) bravurně odhaluje obnaženost světa po 2. světové válce, ve kterém se jazyk stává svědkem činů, pro něž se těžko hledají slova. I přes intelektuální koncept s množstvím paradoxů je Čekání na Godota naplněné situační komikou i svérázným smyslem pro humor, a tím vytváří svět nový – absurdní, ale uvěřitelný a velmi lidský. Nejslavnější absurdní tragikomedii, v níž se nic umí proměnit v nekonečno, břitký humor v poezii a čekání v cestu po méně viditelných krajinách lidské existence, uvádíme v režii Michala Vajdičky.

Za roli Vladimíra získal Petr Kubes užší nominaci na Cenu Thálie za nejlepší mužský divadelní výkon roku 2023: „Petr Kubes vytvořil složitou postavu Vladimíra jako bytostného tuláka a filozofa. Zvídavého, zvědavého, činorodého i smířeného s osudem. Jeho Vladimír je optimista, který chová úctu ke svému společníkovi, dokáže mu dát naději a vcítit se do něj, ale zároveň pochybuje sám o sobě a nese si životem nevysvětlitelný smutek. Důmyslným kombinováním jemné vnější komiky, vedené promyšleným pohybem, s precizní mluvou a vyložením smyslu textu, naložil Kubes divákům plnou palbu existenciální tíže. Bravurní herecký výkon v obtížném absurdním dramatu, navíc v netypickém prostoru velkého jeviště Mahenova divadla, spočívá také v dokonalé souhře s kolegou.“