#26 Theatrocén – A tak tančíme…
V libereckém Divadle F. X. Šaldy nastudoval režisér Jakub Čermák proslulý a na českých jevištích pravidelně uváděný román v dopisech Nebezpečné známosti ve vlastní adaptaci. Příběh plný milostných trojúhelníků a prostopášných eskapád je dnes již archetypální a v mnohém snadno předem odhadnutelný. Úprava však děj přesouvá do současnosti a díky Čermákově obrazivé režii působí oplétačky z konce 18. století znovu dravě, syrově a především sexy.
Největší zálibou nechvalně známého proutníka Valmonta (Filip Jáša) a jeho cynické přítelkyně markýzy de Merteuil (Karolína Baranová) je bezstarostné svádění mužů či žen, které berou jen jako zvrhlou soutěž. Pikantní premisa skvěle slouží pro Čermákův osobitý režijní styl zaměřující se na tělesnost, vysoce stylizovanou výtvarnou i hereckou složku a opulentní výjevy. Dokládá to již úvod inscenace: Než se na jevišti rozsvítí, slyšíme pouze mlaskavé zvuky vášnivého líbání, načež následuje velkolepá taneční scéna z pařížského klubu. V podmanivém fialovém světle obchází ústřední dvojice ostatní lascivně oblečené tanečnice a tanečníky, kteří po jejich destruktivních polibcích bezvládně padají k zemi. Choreografii podkresluje francouzský hiphopový hit Alors on danse, jejž Valmont suverénně rapuje s mikrofonem v ruce. Píseň během inscenace zaznívá opakovaně, rámuje ji a kromě toho, že aktualizovaný děj zpětně vztahuje k francouzskému kontextu, můžeme skrze ni také číst Čermákův výklad.
Její název by se do češtiny dal přeložit jako A tak tančíme, přičemž rapper Stromae v ní popisuje vyprázdněnost moderního života a každodenní společenský tlak, na který reagujeme vytěsněním a únikem od reality skrze tanec. Právě v tomto jsou liberecké Známosti nebezpečné – inscenace využívá aktualizovanou podobu Laclosova románu k naléhavému komentáři ohledně (sebe)destruktivních následků hookup culture. Markýza s Valmontem jsou zde především tragickými, duševně nevyrovnanými postavami s křivdami z minulosti, které využívají pravidelný sex „na jednu noc“ ke zpětnému budování vlastního sebevědomí a společenské prestiže. Mimo jiné to dokládá jednoduchá a možná až zbytečně doslovná metafora náplasti přes srdce nalepená na hrudi obou postav.
Text napsal Jan Hurta
