#27 Theatrocén – Naše (Má) vlast
Co tvoří naši národní identitu a kde hledat její kořeny? Nejsou přece ukryté jen v přesných historických událostech a geografických faktech. Mají svá zákoutí hluboko v krajině a lidech. Rostou z dávných pověstí, mýtů a legend nesených generacemi lidského společenství. Vznikají z našich vlastních strachů, radostí a vzpomínek.
Známý cyklus šesti symfonických básní Má vlast čekal na svou jevištní podobu bezmála sto padesát let. Velkolepou tečku za dobou čekání udělala minulý rok stejnojmenná inscenace kombinující tanec, výtvarno, improvizaci a loutkové divadlo s živým hudebním doprovodem orchestru přítomného na scéně. Smetanova monumentální předloha se dává do pohybu a stává se dynamickým proudem obrazů krajiny a jejích příběhů. Díky propojení České filharmonie, DEKKADANCERS, Holektivu, Divadla bratří Formanů, Jatek78 a improvizačního uskupení My kluci, co spolu chodíme dochází v první řadě k živému a hravému lidskému setkání a vyznání obdivu k naší vlasti. Inscenace se nesnaží kořeny češství najít a ukázat, ale zve ke společné dvouhodinové cestě po jejich stopách.
Na malované oponě, která pomocí světel pomalu vystupuje ze tmy, se za zvuků prvních tónů skladby vyjevují kreslené postavy z českých legend a pověstí. Libuše shlíží na město veliké a blaničtí rytíři vyčkávají v nitru hory. Vystupují tančící stíny rostlin, lidí i zvířat a dříve statická opona se dává do pohybu v rytmu symfonické básně Vyšehrad. Dávné panovnické sídlo vyrůstá uprostřed jeviště. Dřevěná závěsná konstrukce stoupá nahoru a podhradí ožívá ladným rejem tanečních a akrobatických kreací.
Jednotlivými skladbami provázejí dva rozverní poutníci v pruhovaných tričkách. Pomocí krátkého dialogu a aktivací diváků promění hlediště v pomyslnou tekoucí řeku. Všichni přítomní se tak v jejich očích stávají všemožnými vodními živočichy a dohromady pak tvoří jeden velký proud valící se vody. Pro ty, kteří na takovou hru přistoupí, tím připraví ideální půdu pro zaznění známé Vltavy, neboť nyní jsme jí a ona je námi. Na scéně i v hledišti ožívají říční bytosti, ať už v podobě tanečníků, či velkých světelných objektů proplouvajících prostorem. Dva průvodci se stávají vodáky a celý sál proměněný v řeku je někdy ladně nadnáší a jindy jimi zmítá v divokých peřejích. Muži uvnitř kánoe v pruhovaných tričkách odlehčeně a vtipně propojují symfonickou skladbu s českou vodáckou tradicí a majestátní Vltava se tak stává něčím důvěrně známým a společně prožívaným.
Text napsala Ema Šťastná
