#33 Theatrocén – Marta Hermannová: Loutky mohou vyprávět příběh o člověku z davu
S režisérkou, dramaturgyní i herečkou Martou Hermannovou o mezioborových zkušenostech, o vzniku inscenace Soudružky s kroužky a o všem, co může loutkové divadlo nabídnout nejen dětskému, ale především i dospělému diváctvu.
Ještě před režií jsi strávila rok na studiu žurnalistiky, pak jsi přešla na Katedru alternativního a loutkového divadla (KALD), kde jsi vystudovala bakaláře i magistra v oboru Dramaturgie a režie. Co tě touto cestou vedlo?
Už ze začátku jsem toužila dělat divadlo. Hlásila jsem se dokonce na činoherní herectví, ale tam mě nevzali. Potom jsem tím už nechtěla ztrácet čas, a tak jsem se přihlásila na žurnalistiku. To pro mě taky byla skvělá možnost, protože jsem vždycky ráda psala a zajímala se o veřejné dění. Je těžké se tam dostat, takže jsem měla hroznou radost, že se mi to podařilo. Studium samotné mě ale zase tolik nebavilo. Zaměřovali jsme se hodně na teorii a praktické věci jsme dělala podle mě dost málo a takovým zvláštním způsobem.
Takže jsem se rozhodla znovu zkusit přijímačky na DAMU a tentokrát už jsem věděla, že mě víc baví divadlo režírovat a vymýšlet. Proto jsem nakonec skončila na KALDu, kde jsem byla strašně spokojená. Vyhovovalo mi, že nás v ročníku studovalo pět, což byl velký rozdíl oproti osmdesáti studentům na žurnalistice. Pedagogové nám věnovali velkou pozornost a studium mi připadalo intenzivnější. Najednou jsem měla pocit, že se na každé hodině opravdu něco dozvím a že mě to posouvá daleko víc než běžné vysokoškolské přednášky.
Potom jsi nastoupila do Divadla Lampion v Kladně jako herečka. Co stálo za tvým rozhodnutím zkusit i jiný divadelní obor?
Hned několik důvodů. Jedním z nich bylo, že jsem se na konci magisterského studia cítila trošku vyhořele. Měla jsem za sebou celkem dost větších projektů, například inscenaci Zlín nebo Nebezpečí přetečení, které mě ale hodně vysály. Ztratila jsem takovou tu inspiraci a nápady na inscenace. Také mi na škole úplně nedocházelo, že je potřeba zvát režiséry a další divadelníky na mé inscenace, aby viděli, co dělám a co jim můžu nabídnout. Takže po konci studia jsem neměla žádnou další pracovní nabídku na projekt.
Věděla jsem, že buď budu hledat práci úplně mimo obor, nebo zkusím konkurz do Divadla Lampion, ke kterému jsem měla nějaký osobní vztah. Zároveň mě herecká pozice vždycky lákala, ať už protože mi byla blízká nebo protože jsem chtěla porozumět tomu, proč si v roli režisérky s herci někdy nerozumím a proč si neumíme něco vysvětlit. Předtím jsem hrála většinou fakt jen ve věcech, které vznikaly kolektivně, proto jsem si chtěla zažít být režírovaná někým jiným.
A je pravda, že za ty dva roky jsem některé věci opravdu pochopila – třeba kde vznikají ty bariéry mezi režisérem a herci. Nebo že na některé věci nemám vliv a není vždy dobré vyjadřovat můj názor. I když k tomu je třeba otevřené prostředí, nikdy by se nic nedokončilo, kdyby všichni říkali všechno. Doufám, že to nikdy nezapomenu a ponesu si to i do těch projektů, ve kterých budu mít zase roli režisérky.
Od srpna roku 2025 jsi také redaktorkou webového portálu divadelni.net, který se věnuje divadelní kritice a publicistice, a děláš tady podcast Drama Queen. Proč ses rozhodla překročit tu pomyslnou divadelní rampu a začít divadlo i reflektovat?
Myšlenka podcastu přišla, protože jsem si říkala, že neexistuje vlastně žádný pořad, který by se kontinuálně věnoval divadlu. Zároveň jsem měla pocit, že se nedělá moc rozhovorů o umění v českém kontextu, v nichž by se umělců neptali hlavně na osobní život nebo názory na politiku. Vůbec nic proti tomu nemám, ale můj pořad funguje spíše tak, že rozebírám konkrétní témata a zvu si osobnosti, které k nim mají co říct.
Takže to vlastně byla potřeba vytvořit něco, co tady chybělo nebo bylo v malé míře, a zároveň si popovídat o umění, protože to mě hrozně baví. A je to pro mě i cesta, jak se neustále dovzdělávat a dozvídat o věcech i po konci studia. Ovlivňuje to také moji tvorbu, třeba v poslední epizodě o scénografii pro mě bylo zajímavé slyšet, jak různí lidé přemýšlí o tvorbě scénografie různými způsoby. Každý scénograf potřebuje jiný typ zadání a jinou formu komunikace, což je pro mě jako režisérku dobré vědět.
Adéla Malíková
