#35 Theatrocén – Když méně je více
Budova Mahenova divadla spojila ve festivalovém programu dvě loutkové inscenace, které by na první pohled mohly být jen stěží odlišnější. Zatímco sobotní představení Domečku pro panenky francouzského souboru Plexus Polaire bylo velkolepou večerní podívanou, nedělní dopoledne ovládla suterén divadla komorní inscenace Natura kultura autorek Nebe Motýlové a Bibi Stevens. Oba projekty vytvářejí fantaskní světy skrze realistické loutky, ale každý z nich zcela po svém – první z nich volí manekýny v životní velikosti a celou škálu iluzionistických triků, kdežto druhý využívá přírodní materiály a objekty z každodenního života.
Pavučiny výčitek
Přemýšlel jsem, proč dramaturgie festivalu pro loutkovou interpretaci patrně nejznámější Ibsenovy hry nezvolila starší a méně používaný český překlad Domov loutek, neboť ním přesně Domeček pro panenky je. Režisérka a představitelka protagonistky Yngvild Aspeli počítá s tím, že je příběh Nory notoricky známý, což jí umožňuje odvyprávět jej v kondenzované osmdesátiminutové formě. Výpravou se inscenace drží standardního dobového zázemí. Typizovaný obývací pokoj Helmerových s jídelním stolem, gaučem a vánočním stromkem lemují žlutě pruhované tapety na dvou šikmě postavených stěnách. Postupně do něj přicházejí jednotlivé postavy, v jejichž ztvárnění tkví vtip celé inscenační premisy, jelikož (v první půlce představení) až na Noru všechny tvoří loutky.
Technická stránka Domečku pro panenky je jeho největší devízou. Hraje se výhradně v zadním plánu jeviště, což spolu s precizním nasvícením plně podporuje iluzivnost inscenace. Manekýni mají do detailu propracované kostýmy i obličejové rysy a díky své velikosti působí i ze šesté řady jako skuteční herci. Technicky dokonalé zpracování, iluzivnost i veškerou nápaditost však narušuje fakt, že v první půli inscenace všech sedm lidských loutek animuje i mluví Aspeli sama. Jelikož má i sebelepší loutkář pouze dvě ruce, působí zbytek jeviště jako průměrné muzeum figurín. A když Aspeli zrovna nepřebíhá mezi manekýny, s odstupem přechází do role vypravěčky a polopaticky převypravuje děj, aby se představení mohlo někam posunout. Její odstup od role kromě jevištní zkratky nenabízí na Nořin příběh či její roli v něm žádný nový pohled.
Ten přichází až společně s výhružným dopisem od Krogstada, který v Noře probudí hluboké výčitky svědomí. Domácké tapety vymění temné pavučinové sítě a inscenace se za doprovodu atmosférické hororové hudby pohrouží hluboko do protagonistčiny psychiky. Její vnitřní démony znázorňují loutky sklípkanovitých pavouků, které čím dál tím více nabývají na svých rozměrech, až se velikost jejich končetin nakonec vyrovná výšce celého pokoje. Obří pavouk Noru nakonec pozře a znovu vyvrhne – s lidskou hlavou, ale loutkovým tělem. Následuje patrně nejvíce efektní scéna celého představení, kdy Nora tančí zběsilou tarantelu a své loutkové nohy a ruce vyhazuje nepřirozeně vysoko do vzduchu, čemuž hlava herečky jen nevěřícně přihlíží.
Jan Hurta
