#37 Theatrocén – Neúprosný mechanismus společenského dravectví
Do nekonečného cyklu podlézání, manipulace s city, tlaku a přetvářky uvádí režisér Jan Frič společně s dramaturgyní Martou Ljubkovou téměř zapomenutý text z roku 1882 francouzského dramatika Henryho Becque, jímž v podstatě začala nová epocha francouzského divadla – přirozeného a realistického. Kdo je vlastně obětí a kdo viníkem? Jste všichni zváni aneb začíná chladná „hostina krkavců“.
Inscenace Krkavci zveřejňuje dilema téměř každého z nás – jak moc je potřeba být připraven, předvídat a uspořádat si život – dokud je to ještě možné? Výřez toho, co diváctvo vidí, doslova nabízí pohled do výkladní skříně či výlohy jedné z mnoha domácností (v tomto případě) rodiny Vigneronovy. Zpočátku jsme součástí téměř povrchního večírku plného smíchu, alkoholu, jídla a také dabingu. Ten zde nejprve funguje jako nevinná rodinná hra a forma zábavy, skrze kterou se jednotlivé postavy postupně představují. Matka – paní Vigneronová (Klára Melíšková) spolu se svými třemi dcerami: Blankou (Antonie Martinec Formanová), Juditou (Anna Prášilová Fialová), Marií (Veronika Lazorčáková) a otcem rodiny (Ivan Trojan) dabují slovenskou televizní adaptaci Krkavců režiséra Karola Haspera z roku 1982. Vše se zdá být pouhou šarvátkou, ze které však postavy vystupují a nenápadně odhalují své niterné obavy i praskliny ve vzájemných vztazích. Právě hranice mezi dabovaným příběhem a realitou rodiny se začínají nenápadně rozplývat.
Zlom přichází se smrtí otce, jenž doteď živil a též řídil celou rodinu. Ještě předtím, než se ženy dokážou vyrovnat s citovou ztrátou, jsou nuceny řešit otázku majetku, pozemků a dědictví. Zdánlivě groteskní hra o životních malichernostech se postupně stává hrou o lidské bezohlednosti. Právě v této chvíli se začínají slétávat „krkavci“ – lidé živící se cizím neštěstím, kteří jako by pouze čekali na okamžik, kdy budou moci vstoupit do vitríny oné rodiny s nedořešenými vztahy, kde postavy čelí rozkladu morálky, pokrytectví a opouštějí své zásady.
Celá kompozice působí jako sled obrazů oddělených výraznými střihy. Právě po úvodní dabingové scéně dochází k zásadní proměně atmosféry inscenace i scénografie (Dragan Stojčevski). Z původního domácího prostředí vzniká obdélníkový výřez připomínající krematorium či výkladní skříň, v níž postavy působí jako figuríny pohybující se až roboticky. Matka s dcerami zůstávají téměř neustále uzavřené uvnitř tohoto prostoru, zatímco ostatní postavy do něj přicházejí zvenčí – často s květinami jako formálním symbolem účasti a společenské slušnosti.
