#40 Theatrocén – Jeden člověk, dva Faustové a hodně moštu
Jak to vypadá, když Faust neskončí v pekle a Maryšin jed v kávě není dost silný? Jedny z mnoha možných řešení nabízí inscenace Faust a Maryša Vávrová, které na Divadelní svět Brno přivezla Bažantova loutkářská družina. Za ní stojí většinou sólová vystoupení amatérského loutkáře, ochotníka a hrdého starosty obce Poniklá Tomáše Hájka.
Dvakrát Faust ve 2D
Z černé tmy na scéně divadla Radost vystupují dva objekty. Na stole leží starý kovový meotar a za ním stojí bílé plátno. Právě tyto dvě plochy se stávají jediným dějištěm celého osmnáct let trvajícího faustovského příběhu. Na spodní desce meotaru příběh vzniká a plátno ho ihned pomocí zpětného promítání zprostředkovává ve zvětšené podobě divákům. Uprostřed sedí Tomáš Hájek ve staromódním společenském obleku a uvádí celý děj do pohybu. Na čtvercovou plochu pokládá obrázky kreslené jednou linkou na průsvitném podkladu. Postavy promlouvají jeho hlasem a množství roztodivných doprovodných zvuků a melodií pochází jen z jeho úst.
Skoro celý děj a podoba postav se drží klasické představy faustovského loutkového divadla, které v českém prostředí od 19. století utvářely generace kočovných marionetářů. Faust je podle očekávání starší učenec s dlouhými vousy, který upíše svou duši Mefistofelovi, podivínovi s bradkou; za cenu toho, že mu ďábel bude po léta sloužit. V tomto příběhu má ale Mefistofeles kromě upsání duše ještě další podmínku. Faust se nesmí modlit a chodit do kostela. Když starý teolog odmítá, ďábel mu stvoří dvojníka, který se za něj bude obracet k Bohu.
Dvourozměrný svět na plátně se dává do pohybu a jednotlivé obrázky se dynamicky střídají a přesouvají pod rukama jejich tvůrce. Jednoduchost tohoto 2D prostoru nabízí plno výborných nápadů a nevídaných triků. Pracuje se jen se dvojím principem světla a stínu, bílé a černé. Přesto, nebo snad právě proto, vznikají na plátně neočekávané a vizuálně krásné komické situace. Zručnost s jakou tvůrce všechny kousky fólie animuje je přivádí ke svébytnému životu na plátně. Když Faustova lhůta vyprší, přichází Mefisofeles a bere si jeho duši. Inscenace končí. Po potlesku však Tomáš Hájek přichází blíže k divákům a říká, že by rád zahrál ještě jeden vlastní a “lepší” konec příběhu, abychom na přestávku neodcházeli v pochmurné náladě. V jeho verzi poslední minuty děje Mefistofeles také odnáší Fausta do pekel. Najednou je však Faust opět zpátky a slavnostně se smíchem oznamuje, že ďábel odnesl dvojníka, kterého sám stvořil.
Ema Šťastná
