#46 Theatrocén – Odolnost, vzájemnost, obnova
V neděli 17. května 2026 se v rámci industry programu Divadelního světa Brno uskutečnila diskuse s názvem Kultura ve světě totality. Jejími hosty a hostkou byli režisér a ředitel Národního divadla Brno Martin Glaser, předsedkyně Asociace českých nezávislých divadel a ředitelka Divadla X10 Lenka Havlíková a Marek Godovič, divadelní kritik, dramaturg a člen platformy Otvorená Kultúra. Ze záznamu promluvila Heidi Wiley, producentka a výkonná ředitelka European Theatre Convention, moderoval dramaturg Jakub Molnár. Tato diskusní platforma nabídla prostor pro sdílení perspektiv na vývoj současného středoevropského divadelního umění a pokoušela se pojmenovat jeho úlohu v politicky se proměňujícím světě. Průběh setkání jsme se rozhodli zachytit z perspektiv česko-slovenské dvojice. Dialog spolu vedly teatroložka a dramaturgyně Iva Mikulová a dramaturg a teoretik Milo Juráni, oba z Katedry divadelních studií Masarykovy univerzity.
Iva Mikulová: Diskuse se dotýkala mnohých témat, která přinášela pocity naděje i mírné beznaděje. Které téma pro tebe bylo ústřední, a tudíž by mohlo otevřít i naši reflexi?
Milo Juráni: Začnem tam, kde začala diskusia. Heidi Wiley naznačila, že ohrozenie kultúry je celoeurópsky fenomén, hoci nie vždy za ním musí byť ideologický tlak, aký sme zaznamenali na Slovensku. Tým viac ma prekvapil racionálny tón, s akým Martin Glaser a Lenka Havlíková referovali o súčasnej situácii v Česku. Vyplýva to asi z existencie obranných mechanizmov, aké na Slovensku chýbajú. Počas diskusie zmienili dokument Státní kulturní politiky a silnú pozíciu “kultúrnych organizácií”, ktoré dokážu viesť dialóg s ministerstvom a zabezpečiť potrebnú odolnosť voči prípadným extrémnym mocenským zásahom do kultúry. Mňa však niektoré výroky a plány českého ministerstva kultúry znepokojujú. Zaujímalo by ma, ako to vnímaš ty.
Iva Mikulová: Je pravda, že Martin Glaser i Lenka Havlíková vyjadřovali jasná a pragmatická stanoviska, jejichž společným jmenovatelem bylo slovo, které jsi použil: odolnost. Ještě jinak řečeno, bylo zřetelné, jak jsou odhodláni uhájit pozice, kterých se kultuře v posledních letech podařilo docílit. Oporou jsou středoevropskému prostoru kromě lokálních iniciativ také ty nadnárodní, jako například iniciativa Resistance now together. Ta má za cíl zavedení závazného Evropského zákona o umělecké svobodě (EAFA) na úrovni EU, čímž by byla zajištěna konzistentní ochrana umělecké svobody ve všech členských státech. Spojení sil napříč evropskými zeměmi považuji za klíčové právě s ohledem na individuální kulturní politiky jednotlivých zemí, které v rámci populistické rétoriky prosazují národní kultury s důrazem na folklor a tradice. V tomto duchu se stávající český ministr kultury vyjádřil ještě před nástupem do své funkce a k těmto jeho výrokům pravděpodobně odkazuješ. Když jsi sledoval nástup Martiny Šimkovičové, s níž je Oto Klempíř v úzkém kontaktu, spatřuješ podobnosti nebo rozdílnosti “slovenské a české cesty”?
Milo Juráni: Paralely sa vyjavili aj počas diskusie. Klempíř aj Šimkovičová nastupovali ako ľudia bez mimoriadnej znalosti fungovania kultúry, bez zrejmých skúseností a kompetencií na to, aby kultúru riadili a pravdepodobne aj bez konkrétnej vízie, kam by mala smerovať. Cesta vyprázdneného populizmu, ktorý popisuješ aj ty, sa za žiadnu víziu považovať nedá. Ako však naznačil Marek Godovič, slovenská ministerka, spoločne s jej najbližšími spolupracovníkmi od začiatku začala obsadzovať posty v kľúčových inštitúciách a rámce, ktoré kultúru podporujú a produkujú. Jej dôvody boli často ideologické, hoci sa neraz vydávali za pragmatické alebo ekonomické. Aj Klempíř zatiaľ hovorí racionálne, jeho strana nemá nacionalistické korene ako Slovenská národná strana, ale jeho nedávna kritika podpory queer filmu aj snaha zrušiť koncesionárske poplatky niečo predznamenáva. Navyše, Martin Glaser v diskusii naznačil, že minister Klempíř je vo funkcii len krátko. Ale čo sa stane, keď sa v kresle naplno usadí? Nechcem ho démonizovať, celá moja ostražitosť vyplýva zo slovenskej skúsenosti. Ako sa ukazuje, funkčný kultúrny systém sa dá, na základe niekoľkých zmien zákonov, nedostatku kompetentnosti a zahmleným zámerom deštruovať pomerne rýchlo. Marek Godovič hovoril aj o tom, ako dnes na Slovensku Fond na podporu umenia ovláda malá skupina, ktorá vôbec nerešpektuje názory odborných komisií a svojvoľne zasahuje do distribúcie financií. Cenzúra môže mať aj ekonomickú tvár. Či už používa jazyk konsolidácie, schováva sa za kultúru pre všetkých, spravodlivejšiu distribúciu finančnej podpory, vie byť rovnako nebezpečná ako cenzúra ideologická. Našťastie existuje obranný val v podobe organizácie Otvorená Kultúra, ktorej sa venovala aj diskusia. Táto platforma sieťuje sektor naprieč rôznymi organizáciami, asociáciami, združeniami aj jednotlivcami, organizuje protesty, zabezpečuje právnu pomoc a prináša riešenia. Zároveň uvažujem aj o ďalšej veľkej otázke, ktorú stretnutie otvorilo. Ako zabezpečiť esenciálnu podporu verejnosti, ktorá súčasné vlády demokraticky zvolila? Veríš, že verejnosť kultúrne prostredie v Čechách v prípade ohrozenia podrží?
