#59 Theatrocén – Magická síla materiality materiálu, aneb Divadelní svět plný loutek na několik způsobů
Loutka jako objekt i subjekt, mrtvá i živá, ona zvláštní kouzelná entita, která jako by stála na pomezí dvou světů. Už ve své esenci koncentruje toto hraniční bytí, určité zneklidňující, ba o to přitažlivější a hravější tajemství či možná dokonce magickou sílu. Maňásci, marionety, objekty, antropomorfní či stínové figury – forem existuje nespočet a každá otevírá jiný způsob práce s imaginací, emocí či tvorbou významu. Už dávno neslouží pouze jako zástupní předmět herectva, jelikož disponuje svými vlastními specifiky, materialitou – osobitou „tělesností“ i způsobem přítomnosti na scéně. Ať už jde o předmět ze dřeva, hlíny, textilu nebo porcelánu, svými vlastnostmi dokáže výrazně ovlivňovat samotný umělecký akt a svou jinakostí proměňovat divácké vnímání. Jaký potenciál nám teda ony zvláštní existence nabízí? Jaké příběhy a témata dokážou podpořit či rozvíjet? Na tyto i mnohé jiné otázky o možnostech tohoto typu divadla se nám jednou ze svých dramaturgických linek pokusil odpovědět i letošní ročník festivalu Divadelní svět Brno, a tak zároveň dokázat, že loutkové či objektové divadlo není a ani nikdy nebylo přínosné či podnětné jenom pro děti.
Děsivé antropomorfní loutky v životní velikosti využívá francouzsko-norský soubor Plexus Polaire ve své temné interpretaci snad nejslavnější hry norského dramatika Henrika Ibsena Nora aneb Domeček pro panenky. Jeho umělecká šéfka Yngvild Aspeli se v této inscenaci sama ujímá role Nory – ženy, která jako by sama byla loutkou ve vlastním barevném domečku, figurkou pečlivě naaranžovanou do role poslušné manželky a matky, uvězněnou ve své životní situaci. Právě motiv ovládání a hraní společenských rolí se zde stává jedním z hlavních významových klíčů, a tak hororovost inscenace nepramení z explicitního násilí, ale z neustálé oscilace mezi živým a mrtvým, člověkem a objektem. Významotvornou roli zde hraje samotná manipulace s loutkami, jelikož je v některých momentech přiznaně ovládá samotná Nora zdůrazňující vyprávění ze své vlastní perspektivy. Jindy jsou zase vodiči skryti, a tak se loutky naoko znepokojivě hýbou úplně samotné jako přízraky skryté ve tmě. Snad ještě víc než ze samovolného pohybu zde však temnota vyrůstá právě z mrtvolnosti loutek, z jejich nepřirozené umělé strnulosti, malátnosti či možností práce s jejich materialitou, která poskytuje prostor k aktům, jakými jsou odtržení hlavy od krku, deformace či nepřirozené pohyby, kterých lidský performer nikdy nemůže dosáhnout. Inscenace tak prostřednictvím loutkových principů dává v jakési patologické podobě vyniknout děsivosti skryté mezi řádky feministického čtení Ibsenova textu.
