#8 Theatrocén – Rituální intoxikace pohybem nejedné osamělé existence
Na počátku byl rytmus. Dřív než jazyk, kultura a společnost, jak ji dnes známe. Kolektivní tělo jako mechanismus prožití rituálu, jako prastarý pokus člověka nezůstat na světě opuštěn. Strach ze samoty patří k nejstarším lidským instinktům, stejně jako tíseň ze smrti a obsesivní potřeba nahlédnout za hranici toho, co nás přesahuje. Toho, co nikdy nedohlédneme. Diptych Folkå / SAABA souboru Nederlands Dans Theater vytvořil hypnotickou sondu do proměny lidské rituality: od archaického obřadu až po současnou extázi bez vykoupení. Ať už v hlubinách temné jeskyně poznání nebo pod neonovým světlem klubového warehouse, člověk stále hledá totéž. Potvrzení, že ve tmě nezůstává úplně sám.
První choreografie večera, Folkå, pracuje s univerzální folklórností, tlumočící archetypální a syrový příběh kolektivní paměti lidské civilizace i matky země samotné. Choreograf Marcos Morau komponuje živé obrazy společného organismu, kde skupina funguje jako kmen a individualita jedince se rozpadá. Rituální sondy se však nesoustředí na estetizaci tradice, naopak vytvářejí obraz realisticky krutý. Inscenace představuje návrat ke kolektivnímu až předcivilizačnímu rituálu přenesenému do dnešního světa a jeho doby mezilidského odpojení. Lidová tradice funguje jako kolektivní podvědomí, transové opakování stavu mezi posedlostí a vzkříšením. Význam nevzniká lineárním vývojem, ale skládáním obrazových tableaux. Dědictví jako univerzální symbol nátlaku odblokovává v jednotlivci jeho prvotní zvířeckost a pudovost. Soubor performerů balancuje mezi absolutní vzájemností a disharmonickou jednotou, vzbuzuje pocity skupinové osamělosti. Komunita představuje bezpečí i nebezpečí zároveň.
Text napsala Martina Kostolná
