#10 Theatrocén – Každý jsme jen malý červený uzlík nervů
Pod naší maskou, jež si držíme před okolním světem, ale také sami před sebou, se skrývá hlubinná a nekonečná propast. Temnota ukrývající veškeré naše pocity, myšlenky, přání, tužby i strachy. Do této tmy – individuální i společné – se rozhodlo vstoupit performerstvo taneční skupiny Lenka Vagnerová & co. v inscenaci Mystical Self, kde pomocí choreografie Edivalda Ernesta prozkoumávají tyto zákoutí naší (kolektivní) esence bytí.
Liminální a neohraničený prostor koexistuje společně s podmanivou hudbou Ivana Achera. Ta ve spojení s light designem zdánlivě nekonečně prázdné ploše vytváří zákoutí, rohy a jiná skrytá místa, kde se za mlhou mohou skrývat různé (temné a stinné) bytosti. Za dýmu a červeného světla se objevuje performetstvo v sošném postavení. Typizovanými a opakovanými pohyby znázorňují postavu, emoci, strach či nemoc. Tanečnictvo pracuje s rytmem svého dechu i těla, například Lukas Lizama Garrido ležící na zádech zády neustále buší do země a k tomu připojuje hlasité dýchání. Celá akce připomíná panický záchvat, kdy jedinec neustále opakuje jeden pohyb (mnohdy až fyzicky ubližující), přitom mu přizpůsobuje dech, aby ho nepříjemné pocity a stavy opustily. Práce s rytmizací pohybu a kontrasty, tedy rychlé a velké pohyby střídající malé a pomalé či úplné zastavení a naopak, je propletena celou inscenací. Ze stejných principů vychází i metoda Edivalda Ernesta Depth Movement, kterou vyučuje na svých workshopech. Zde zkoumá fyzickou hranici účastnictva a Mystical self není žádnou výjimkou.
Text napsala Gabriela Havigerová
