#34 Theatrocén – Eliška Balog: Čeština mi už nevyhovuje. Ráda bych zkusila inscenaci třeba ve francouzštině
S režisérkou Eliškou Balog o (ne)smrti poezie v inscenaci Korále okolo hrdla, o vědomém překračování českého jazyka, o významu jevištní hudby nebo o nalezení klíče k inscenaci Moje kopyta rozryla už zem v knize o dialogu člověka s přírodou.
Začnu otázkou na tělo – jak se má tvá kočka Emilka, která se objevuje v inscenaci Moje kopyta rozryla už zem?
Dobře. Ona je teď v Praze a v představení už nehraje. Není pro ni dobré, jak se prostor zaplňuje kouřem, takže jsme záběry nakonec předtočili. Vypadá sice, že se to děje na živo, ale ve skutečnosti tam už není.
Když se přesuneme k divadlu – nedávno jsi v Olomouci režírovala operu Jeníček a Mařenka pro Moravské divadlo, zároveň i v činohře používáš dost hudby. Ovlivňují se v tvé tvorbě hudebně oba žánry?
Mám ráda, když může být divadlo výrazné. A to je opera samozřejmě extrémně, protože v ní hudba existuje pořád. Takže se mi líbí, když má hudba významný podíl na vyznění jednotlivých situací i celku inscenace.
Od doby, co jsem pracovala na opeře, se cítím v používání hudby úplně svobodná. Také se mi teď dvakrát kvůli menšímu rozpočtu stalo, že nezbyly peníze na hudebního skladatele. Mohla jsem proto využít už existující písničky, což jsem nikdy předtím neudělala, a moc mě to bavilo. Člověk se může přesněji trefit do toho, co chce vyjádřit.
Když dělá hudbu skladatel, předává se mu za ni zodpovědnost. Má svobodu, aby si s ní dělal, co chce. Ale když hudba teče jen přese mě, můžu v situacích lépe akcentovat třeba ironii.
Lidé si tě hodně spojují s inscenováním vlastních textů, ale věnuješ se i interpretačnímu divadlu, ve kterém pracuješ s předlohou od jiných autorů. Jaký v tom vidíš rozdíl?
Snažím se teď dojít do fáze, kdy mezi těmito dvěma přístupy rozdíl nebude. Chci, aby mě nic nesvazovalo v přemýšlení. I když je předem daný text, který se interpretuje, mám pořád pocit, že si s ním můžu dělat, co chci.
A i když inscenace vychází z té či oné knížky, která má dvě stě stran, my jich použijeme například jen dvacet. Jsou to takové extrémy, a to mě baví.
Před nějakou dobou jsi zmiňovala, že inscenace Ona je živá, kterou jsi dělala v Divadle v Dlouhé, je tvou poslední inscenací z těžšího životního období. To je tři měsíce a dvě premiéry dozadu. Jak vnímáš svou nejnovější tvorbu?
Poslední zkoušení v A studiu Rubín na inscenaci Korále okolo hrdla bylo něčím náročné, protože se domlouvalo tři roky dopředu a mé myšlení se od té doby dost posunulo, takže jsem musela ještě naposledy nastartovat mé staré já. Kdyby za mnou s nápadem inscenovat poezii někdo přišel znovu, už bych do toho nešla.
Naproti tomu inscenace Ona je živá v Dlouhé mě neskutečně změnila, Moje kopyta… pro mě naopak představují už jiný typ uvažování. A studio Rubín je mojí poslední inscenací, ve které využívám nějaké mé ověřené postupy.
Adéla Malíková
