#43 Theatrocén – A ty jsi šťastná, Clarisso?
Obyčejné červnové ráno a obyčejná jednapadesátiletá žena – matka, manželka, hostitelka Clarissa Dallowayová. Či snad jen „Paní“ Dallowayová? Jediný den v životě jedné ženy a v tom jednom dni celý její život. Anebo spíš obraz toho, jak kolem nás bezhlavě přetéká realita druhých i naše vlastní a my s ní nestíháme držet krok? Ponor do neustávajícího proudu dění, myšlenek, shluků vláken minulosti, přítomnosti i budoucnosti, individuálního i kolektivního vědomí, se odvíjí na stránkách dnes již proslulého modernistického románu britské spisovatelky Virginie Woolfové, publikovaného v roce 1925. O sto let později se tuto sondu do kolektivního moře vědomí rozhodlo převést na jeviště ve stejnojmenné inscenaci Divadlo Na zábradlí. Z textu se pokouší vydestilovat meditaci nad tématy generačních rozdílů, neschopnosti dosáhnout autentického štěstí v přestimulované současnosti či neviditelnosti žen ve středním věku. Je vůbec možné nalézt bod skutečného duševního naplnění v neúprosném toku naší performované každodennosti? A jak se vůbec zorientovat v životě, jehož „většinu si vytváříme“ sami, jako jednotlivci i jako společnost?
Běžný obývací pokoj městského domu usměvavé hostitelky, laděný do bílé a modré, se stává dominantou scény. Na jeho zadní stěně se vyjímají dvě velká francouzská okna, která působí jako neustále přítomná reminiscence na Clarissina „osudová léta“ v Bourtonu, kde proběhl její dávný vztah s Peterem Walshem, zaníceným intelektuálem, místo kterého se nakonec rozhodla provdat za nudnějšího, ale zajištěného Richarda Dallowaye. Za okny, ale i nad nimi se otevírají další prostory, z nichž postavy často mlčky přihlížejí dění na scéně během výstupů ostatních. I když nejsou aktivní součástí konkrétní situace, zůstávají vzájemně přítomné ve svých životech, mění se pouze jejich vzájemná pozice, perspektiva či uspořádání. Scénografie i kostýmy jsou laděné do neutrálních barev, do nichž jsou místy přimíchávány i zářivé tóny, přičemž se pracuje se subtilními kontrasty chladné, tesklivé modré a hřejivé oranžové, které jako by někdy odrážely rozpoložení postav. Takový Peter Walsh například nosí nápadně modré ponožky, jako by zpoza jeho zdánlivého sebevědomí a spokojenosti vykukoval žal nad vlastní starobou a vším, co bylo v jeho životě promarněno.
Stejně jako román je i scénický prostor subtilně protkán barvami a zároveň se organicky rozlévá a plyne až za okraje jeviště – do hlediště i foyer, odkud postavy přicházejí nebo do něj zacházejí. Na zadní kulise zároveň vertikálně vzhůru ubíhá jakási scenérie, která může evokovat proud vodopádů, příznačný pro způsob psaní Woolfové. S tím souvisí i vodovodní kohoutek na stěně pokoje, snad metafora emocí, které si často kvůli strachu dopřáváme jen v malých kapkách. V kontextu motivu každodenního potlačování či hraní vlastní životní role zaujímá důležité místo také malá televize umístěná na boku scény, která jako by představovala další vrstvu vědomí či zprostředkované reality. Pomocí fotografií momentů, jako je například sevření ruky v pěst, zdůrazňuje drobné výpovědní tělesné projevy jednotlivých postav, které v neúprosném proudu každodennosti často zůstávají nevyřčené a nepovšimnuté. Při Clarissině závěrečném úniku z domu se však objevuje i obraz její cesty po městě, který se z televize přelévá pomocí projekce na celý prostor scény, jako by se niterný svět definitivně rozšířil do všeho kolem.
Podobnou funkci přelévání jednotlivých rovin časoprostoru má i rozdvojení postavy Petera Walshe, kterého současně ztvárňují Jiří Vyorálek a David Petrželka – jeden jako přítomnost, druhý jako minulost, kterou si muž neustále nese v sobě. Právě strach z času, z jeho promarnění, ze stárnutí i z postupného vytrácení se ze života, se do inscenace výrazně promítá. Motiv se nejsilněji zrcadlí u Clarissy a učitelky její dcery Elizabeth, paní Killmanové, trpících strachem z postupné ztráty své „ženské krásy“. Obě ženy, které sebou navzájem pohrdají, spojuje podobná obava, přestože ji každá prožívá jinak, což inscenace silně akcentuje například ve chvíli, kdy obě postavy, jedna v obýváku, druhá nahoře na terase, paralelně zkoumají svá stárnoucí těla, jako by se navzdory vzájemné nevraživosti ocitly ve stejném vnitřním prostoru. Clarissa a paní Killmanová sdílejí mnohem více, než by si kdy dokázaly přiznat, a jejich prožívání se vzájemně prolíná. Postavy Clarissy a Septima, do nichž sama Virginia Woolfová údajně promítla vlastní zkušenosti, pak zase vytvářejí jakési protipóly. Magdalena Sidonová (která za tuto roli získala i Cenu divadelní kritiky za nejlepší ženský herecký výkon roku 2025) zachycuje Clarissu jako ženu s téměř neproniknutelnou společenskou maskou, skrývající své emoce za úsměv a pečlivě budovanou fasádu. Oproti tomu Septimus v podání Miloslava Königa působí ve svém šílenství paradoxně nejcitlivěji a nejvnímavěji. Nalepené druhé oči na jeho víčkách se tak stávají označením člověka, který navzdory nálepce svého „šílenství“ skutečně vidí a nadmíru cítí a prožívá realitu kolem sebe.
Lea Valentová
