#44 Theatrocén – Jakub Vašíček: Dělat divadlo pro děti je v lecčem daleko větší svoboda. Na některá témata názor buď ještě nemají, nebo si ho zatím utváří.
S režisérem Jakubem Vašíčkem o „broukovitosti“ Řehoře Samsy, Proměně a divadle pro děti a dospívající.
JF: Kafkova Proměna patří na české scéně k poměrně hojně inscenovaným předlohám. Jak na ni pohlíží Divadlo Drak?
JV: Trochu to vypadá, že uvedení Proměny (v květnu 2025 – pozn. JF) směřovalo k výročí Kafky, které jsme ale nakonec o rok netrefili. Spíše vycházíme z divácké adresy Divadla Drak a hledáme předlohy, jež by mohly rezonovat s našimi diváky, v tomto případě s teenagery. To Proměna splňuje. Když jsme inscenovali Hamleta, také jsme hledali téma, které je pro teenagery zajímavé. Z toho pak vznikl Hamleteen. U Proměny byla prvním impulsem k realizaci představa pokojíčku. To, že je někdo “teenagerovsky” zavřený v pokoji, je silné téma. Otázkou zůstává, jestli se tam Řehoř zavírá sám od sebe, anebo zda je vězněný někým jiným. Z obrazu uzavřeného pokoje vznikla nejen výtvarná koncepce celé inscenace. Proměna má mnoho rovin. My jsme se zaměřili na rodinnou linku. Myslím, že publikum, pro které je inscenace určena, něčí problémy v nějaké kanceláři nezajímají.
JF: Kdo přišel s tím, že by se mohla inscenovat právě Proměna?
JV: Před několika lety jsme měli workshop se studenty z DAMU. Byli to prváci od Marka Bečky a Míši Homolové, se kterými jsme týden tematicky řešili Proměnu. Tam jsme si toto dílo osahali a dospěli jsme k závěru, že má pro “mlaďáky” různé zajímavé styčné body. Dlouho to zůstávalo v šuplíku jen jako jedna z možností, než jsme se tím začali znovu zabývat.
JF: Jak složité bylo hledání Řehořova vzhledu?
JV: Od počátku jsme si byli jednou věcí jistí: nechceme vytvářet žádného brouka, protože to nás “nerajcuje”. Snažili jsme se porozumět tomu, co jím mohl Kafka myslet. Říkali jsme si, že je to skvělá metafora, jen nám autor neprozradil čeho. Rozhodli jsme se této strategie držet a ani my náš záměr nebudeme úplně prozrazovat.
S herci jsme nakonec došli k závěru, že brouk může představovat určitou jinakost. Výslovně jsme ale nepojmenovali, v čem je Řehoř jiný. Je pravda, že se určitým způsobem chová, má své specifické vlastnosti, téměř celou dobu nemluví, zřejmě má rád pořádek a neustále si rovná své věci. Důležitá pro nás byla sekvence, která inscenaci uvozuje a přibližuje divákovi Řehořův vzhled. Nechci prozrazovat, jak přesně vypadá. To, že ta „broukovitost“ zůstává trochu tajemstvím, je záměr. To se nám na té předloze líbilo.
JF: S představou brouka však v inscenaci několikrát pracujete – například při Řehořově lezení po stěnách pokoje.
JV: Broukem jsme se pochopitelně inspirovali. Řehořovo jednání však nemusí být nutně projev brouka. Je to výsledek situací, do kterých se dostává na základě chování ostatních postav. Například jeho otec je milovník brouků (možná mrtvých brouků) – to je právě otázka. Hmyz v inscenaci vystupuje. Čeho je to metafora, není zcela jasné. Já jsem to alespoň přesně nezjistil. Proměna je v základu absurdní a to jsme nechtěli opustit.
Jakub Fojtík
