#47 Theatrocén – Strach přežít, se strachem žít, mluvit a smát se
Skrývá se ve stínech. Čeká, aby nás mohl popadnout za nohu zpod postele. Ovlivňuje naše činy a rozhodnutí možná každý den. Bojíme se o něm mluvit, přesto ho nevědomky vtahujeme do dialogu. Narážíme na vlastní neochotu si jeho přítomnost přiznat. To nás někdy podněcuje k nenávisti vůči sobě či ostatním, za kterou stojí zas a znova jenom on. Strach.
Některé inscenace se v něm přímo topí. Klesají do stále hlubších a chladnějších vrstev obav, pod povrch každodenní přetvářky, kterou nazýváme odvahou. Přitom si v naší netečnosti jen namlouváme, že se nás situace netýká. Ze strachu až mrazí a chlad z nás dělá sochy. Jiné inscenace si vytváří od strachu odstup, aby ho mohly analyzovat. Jaký je? Jak ho zažíváme fyzicky a jak emočně? Co nám může přinést? Takové inscenace zpravidla ukazují cestu, jak se strachem pracovat. Možná vytváří i bezpečný prostor, v němž se nebojíme ho sdílet. Jiný typ inscenací pak strachem tvoří napětí, z něhož se musí nebo je potřeba uniknout. A když přijde to, čeho se postavy bojí nejvíce, odvažují se sledovat dál a zjistit, co se stane potom. Přijde úleva, nebo bezradnost? Pak je tu ještě možnost vzít strach do hry jako přítele, spoluautora, který může vyvolat stejně tak děs jako smích.
V inscenaci Duchovia sú tiež len ľudia je strach něčím nevysloveným, nezmiňovaným a ukrytým v mezerách mezi slovy. Prosakuje však nejen sterilně růžovou scénou Slovenského národného divadla, ale především promluvami a chováním postav, které v domově důchodců balancují na jeho hraně. To, jak žijí, a jak umírají, je tu popisováno surově. V podstatě jde spíš o to, jak přežívají. A právě kontinuum mezi strachem z toho, co může život ještě (ne)poskytnout a strachem z neznáma po smrti je přízrakem jejich denního života v onom zvláštním meziprostoru, kde se židle a květiny hýbou samy od sebe. A protože nelze určit, že se to děje doopravdy nebo už jen v hlavě, nejistota zapustí své kořeny.
U každé postavy přitom lze lehce rozlišit různé roviny emoce pramenící ze sice sdíleného, ale v první řadě individuálně prožívaného procesu stárnutí. Strach z pomalé ztráty mobility se odráží ve zhořklém vtipkování paní Simplonové (Emílie Vášáryová), která za svými ošetřovateli křičí, že někdo na židli nechal nějaké tělo, zatímco posunky naráží na své vlastní. Nebo strach z opuštění rodinou, které vše obětovala, jak zaraženě zmiňuje v pozdějším monologu.
Adéla Malíková
