#48 Theatrocén – Ukážu ti to, co nemůže existovat
Jezero Amadoka, největší jezero v Evropě, by mělo ležet na hranici Volyně a Podolí. Zmiňuje se o něm Herodotos, objevuje se na starověkých i středověkých mapách. Mělo by být – ale není. Vytrácí se z map i z vědomí lidí, stává se vzpomínkou a pak už snad jen mýtem nebo fikcí. Co po něm zůstává? Co zůstává po nás a po tom, co zapomeneme? A můžeme se k tomu v pravdivé podobě navrátit a znovu si vzpomenout? „Co když si na nic vzpomenout nechci?“ ptá se voják vracející se z Donbasu s vidinou nalezení své ztracené paměti v románu Sofije Andruchovyč Amadoka a jeho stejnojmenné divadelní adaptaci Dušana D. Pařízka.
Inscenace Amadoka uzavírá Pařízkovu ukrajinskou trilogii, jejíž předchozími inscenacemi byly v Divadle X10 Moskoviáda (2022) a Na západní frontě klid/Zelené koridory (2023). Andruchovyč v její předloze na více než sedmi stech stranách splétá vzájemně související příběhy mapující moderní historii Ukrajiny od stalinského pronásledování intelektuálů a hladomoru přes druhou světovou válku až po současnou ruskou invazi na Ukrajině. Neopomíná ani dějinné momenty, které zůstávají mnohdy cíleně nevyřčeny, jako je podíl Ukrajinců na holokaustu. Na stránkách Amadoky se tak setkává Romana, snažící se navrátit vzpomínky a identitu vojákovi, vracejícímu se z bojů na Donbase, Uljana, jejíž lásku k židovskému chlapci Pinchasovi narušuje realita meziválečné Haliče i přicházející druhá světová válka, a Sofija, žena básníka Mykoly Zerova, popraveného bolševiky, a následně spisovatele a archeologa Viktora Petrova, pro nějž se jeho identita stala převlekem, který zůstává i dnes neprohlédnutelný. Osudy fiktivních postav se zde proplétají s osudy skutečných osob – kromě Petrova a mnoha dalších ukrajinských spisovatelů se v románu objevují i myslitel Ba’al Šem Tov, sochař Jan Jiří Pinsel a filozof Hryhorij Skovoroda, jejichž životy, spjaté s dnešním územím západní Ukrajiny, představují různé způsoby úniku a zároveň zůstávají v mnohém zahaleny tajemstvím.
Pařízek do své adaptace Amadoky obsazuje pětici herců a hereček – Táňu Malíkovou, Gabrielu Míčovou, Stanislava Majera, Václava Marholda a Martina Pechláta – a text Andruchovyč přenáší na téměř prázdné jeviště, jehož hlavními vizuálními prvky se stává live cinema, projekce a světlo pro Pařízka typických meotarů, v první části inscenace spojených s na jevišti přítomnou vodou. Vizuální prostředky samy výstižně tematizují vzpomínání i zapomínání a paměť prezentovanou způsobem, jenž ji může, ale nemusí zkreslovat. I herci samotní, rámovaní bodovým světlem meotarů, jako by se někdy stávali součástí fotografií, promítaných na stěnu za jevištěm. Podobně se na stěny přenášejí i jejich stíny, tyčící nad druhými v souladu s charakteristikou daných postav – agenta NKVD Krasovského (Marhold), jenž má v rukou životy mnoha jiných, nebo Zerova (Majer), zdatného řečníka stojícího na betonové kostce uprostřed jeviště jako na piedestalu. Jindy stíny splývající s projekcí a dotvářejí intimitu scén; tak je tomu opakovaně při scénách mezi Uljanou (Malíková) a Pinchasem (Marhold), kteří si spolu vytvářejí svůj vlastní svět, obklopený meotarovými stíny rostlin a narušený teprve jejich otci, kteří jim připomínají, že „jsou světy, které můžou existovat jen odděleně, každý zvlášť“ – a to navzdory tomu, že Uljanin otec je zaměstnán u Pinchasova otce, místního šocheta (židovského řezníka vykonávajícího šchitu, rituální porážku zvířat), jehož práce v Uljaniných očích otevírá otázku smrti bez utrpení. Pinchasův otec je nakonec spolu s mnoha dalšími židovskými obyvateli města popraven nacisty, zatímco Uljanin otec, nejspíš ve snaze zachránit rodinu, tiše kolaboruje, vzpomínaje, že „šchita zakazuje, aby zvíře vidělo smrt jiného živočicha“.
Pinchas je už před válkou obrácen sám do sebe, do studia a svého vnitřního světa, který se pro něj stává skutečným, takže když je mu zakázáno vídat se s Uljanou, uchyluje se do svých představ a nepřichází tak o ni. Skutečným je pro něj i jezero Amadoka, o jehož existenci je přesvědčen. Bere Uljanu do míst, kde se podle jeho výzkumu mělo nacházet – a kde se díky jeho představám i nachází. Reálným se stává i na jevišti, kde proudy padající vody, tvořící projekční plochu pro mapu s jezerem nakreslenou Pinchasem, formují na zemi vodní plochu, v níž se zkresleně odrážejí následné scény. Atmosféru mnohých scén dotváří i bodové světlo meotarů (příležitostně v kombinaci s barevnými filtry), které často osvětluje pouze jediného mluvčího, jako by to byl právě on, jehož vzpomínky jsou ty pravdivé, jako by on byl ten jediný, kterému bychom měli naslouchat. Nebo jako by byl vyslýchán – se světlem, které oslňuje, znejišťuje a skrývá toho, kdo se ptá a ke komu je promlouváno. Způsob, jakým jsou vzpomínky předávány, je v inscenaci tematizován i herecky – postavy opakovaně promlouvají k diváctvu namísto jedna k druhé, jako by jim šlo primárně o to, jaký obraz samy sebe vytvářejí.
