#54 Theatrocén – Jan Frič: Kdyby se všechno dalo jednoduše vysvětlit nebo pojmenovat slovy, není důvod dělat divadlo.
S režisérem Janem Fričem o inkluzi a (ne)rovnosti v divadle, o rozporu mezi ideálem a realitou a o inscenačním rituálu mezi životem a smrtí.
Když člověk počtvrté získá cenu za nejlepší inscenaci roku, nezačne být trochu rukojmím vlastního úspěchu?
Všechny poslední tři oceněné počiny mají společný jeden důležitý bod — na jejich přípravu před samotným zkoušením byl dostatek času. Není to tak, že bych najednou zázračně dostal talent. Mám především kolem sebe skvělý tým a existoval prostor a podmínky se práci opravdu věnovat. To je podle mě zásadní. A to je asi i nejdůležitější zpráva, kterou si z toho odnáším, a mám pocit, že je důležité ji říkat nahlas.
Vy působíte, že kritická odezva pro vás není nijak zásadní. Zajímáte se, co si o vašich inscenacích myslí odborná veřejnost?
Myslím si, že spíš než divadelní režisér jsem především fanoušek divadla. Kdysi jsem se do něj zamiloval a od té doby zkoumám, jak je to vůbec možné. Mám za sebou i dva roky divadelní vědy. Odborná reflexe divadla mě extrémně zajímá. Co se týče Cen divadelní kritiky — samozřejmě je to fajn, inscenace mohou více žít, ale zároveň je v tom i určitá odvrácená tvář demokracie. Ve výsledku je to anketa. Když vznikne inscenace ve známém pražském divadle, přijde na ni přirozeně víc lidí a pokud se něco alespoň trochu povede, je větší šance, že si toho někdo všimne, než když vznikne podobně kvalitní věc někde v regionu, kam se tolik diváků nedostane. A to mi přijde škoda. Ceny pro mě proto fungují spíš jako zpráva o většinovém vkusu odbornější veřejnosti. Vždyť umění není závod, těžko se to měří.
V mnoha rozhovorech jste se vyjádřil, že rodina a její rozpad jsou pro vás momentálně jedním z hlavních témat tvorby. Máte pocit, že jsou dnes rodinné vazby křehčí než dřív? A pokud ano, čím si tu proměnu vysvětlujete?
Rodina je zdrojem základních archetypálních situací i charakterů, je prostředím, ze kterého tady většina z nás vychází a jež nás ovlivňuje. Spousta sil projevujících se globálně nebo zasahujících celou společnost vychází právě z rodin, z doposavad základní stavební jednotky evropské společnosti. Mám pocit, že právě teď probíhá revize samotného jejího konceptu. Ten byl a je do velké míry založený i na určité formě násilí — ať už patriarchálního, nebo sociálního či ekonomického. Rodina je dnes možná méně samozřejmá a méně neměnná než před sto lety. Musíme znova vymyslet, co to vlastně je, a jestli chceme, aby to existovalo. Ale právě díky tomu mohou být rodinné vztahy paradoxně silnější. Pravdivější.
Ve vašich inscenacích rodinu výrazně formují i vnější okolnosti — společenský tlak, doba, ekonomická situace, osamělost, narušitelé z venku. Jaké současné vlivy podle vás dnes nejvíc narušují rodinné vztahy?
Téma rodiny umožňuje divadelně se soustředit na několik konkrétních lidí, osudů nebo situací, které odrážejí to, co se děje kolem nás. Sleduju pomalý návrat určité formy feudalismu, rozpad demokracie nebo rozpad snu o rovnosti, zvětšuje se propast mezi chudými a bohatými, klimatická krize… Je to tak očividné, že už jsme si toho všimli i my tady v pohodlné Evropě. Tzv. „západní společnost” a její střední třída teď zažívá šok z toho, že se svět zrychluje, a že nespravedlnost, kterou jsme dlouho spolutvořili, vědomě přehlíželi a odsouvali za humna, dorazila i k nám. Takže: co teď dělat? Právě proto si myslím, že rodina je dnes důležité téma i pro evropské divadlo. To může být příležitostí zastavit se a přemýšlet nad tím, jak spolu fungovat, abychom se nakonec navzájem nepovraždili.
Martina Kostolná
