#55 Theatrocén – Pocitové divadelní pásmo aneb FestIval DivadElNí svěT Brno očIma ciTlivkY
Letošní ročník festivalu vypukl v energické a tajuplné atmosféře, byl zahájen velkolepou taneční inscenací Folkå, SAABA juniorského souboru Nizozemského tanečního divadla (NDT 2). Počátek Divadelního světa – či počátek světa obecně? Z čeho je vlastně utvořeno prostředí, ve kterém žijeme? Jsou to pradávné rituály, které determinují identitu člověka v kolektivu i jako sebe samého.
Inscenace Folkå, SAABA se tématem rituálu a rituálnosti zabývala v obou těchto rovinách. Byla rozdělena do dvou částí: Folkå, která představovala staršího ducha doby s odkazem na rituál; a SAABA, do níž se více promítla povaha doby současné, ze které se obřadnost pomalu začíná vytrácet… Folkå v diváctvu vznítí bdělost od samého začátku, rozeznívá se v ozvěně šeptaných slov, zvuků a dechu performerů, čímž budí pocit síly i čehosi temného, možná strachu… Tanečníci pohybující se po jevišti v kolektivním uskupení ostře střídají gesta s technickou přesností, v dokonalé souhře. Opakovanými fyzickými úkony rituálně vytváří identitu jednoty. Podle rituálních principů se něco stává „skutečným“ a nabývá významu právě tím, že se to opakuje. Proto je lidstvo s rituály spojeno odjakživa. Daly chaosu určitou strukturu a ve chvílích nejistoty podpořily dojem kontroly a bezpečí. Vytvořily formu přežití. Lidské tělo si rituály pamatuje. Jsou spojeny s psychikou a díky své cyklické povaze dodávají člověku úlevný pocit jakéhosi dokončení. Rituálnost však může být i nevědomá, lidé si často neuvědomují, že opakují nějaký vzorec chování, až se z něj stává jistá osobní zvyklost. Povaha rituálu je tak zapsána v rytmu těla – gestech, zvucích, dechu… Sdílené rutiny potom posilují pocit sounáležitosti. Každý (mezilidský) vztah má nějaké své určité návyky – „mikro-rituály“ – a nejedná se o výjimečné momenty, naopak právě o drobné, ale pravidelné úkony (například konkrétní pozdravy, specifické přezdívky, osobní preferenci způsobu doteku, společné oblíbené jídlo nebo film…), které upevňují vztahové pouto a vnáší do něj intimitu, jež je mnohdy mylně připisována primárně fyzickým aktům. Performerstvo ve své dynamické choreografii nikdy nepolevilo, do celého prostoru Janáčkova divadla vlilo energii. Motiv rituální tradice byl čitelný i z kostýmů sestávajících ze sukní a bílých košil, při větší představivosti evokovaly velice zjednodušené kroje. Přes trup však měly ovázané kožené popruhy, které zase mohly odkazovat na určitou konvenční a konzervativní svázanost… Druhá část inscenace – SAABA – ukázala, že sdílené rituály však mohou zcela rozpustit individualitu osoby, která se stává pouhou součástí davu. Tato část prezentovala člověka dnešní doby jako postavu v univerzálním jednoduchém obleku tělové barvy. Performerstvo tak vypadalo téměř až naze a všichni do jednoho splynuli v mase podobných lidí, jako byli oni sami. Pohybovali se v synchronních gestech a s neutrálními pohledy v obličeji. Ze závěru inscenace bylo možné vycítit jistou frustraci jedince v komunitě. Je třeba nezapomenout, že naše identita může být složena právě i z osobních rituálů, jako je například náš styl oblékání, ranní káva, sportovní rutina nebo třeba psaní deníku… Člověk skrze tyto maličkosti potvrzuje sám sebe ve světě, který je kontrastně veliký. Komplexnost celé inscenace přenesla myšlenku toho, že rituály formují role v komunitě; udávají, kdo patří dovnitř a kdo naopak ven.
Adriana Závacká
