#58 Theatrocén – Má zvláštní bílou, skleněně lesklou pleť. Jako by byla zahalená do ledové krusty. Všichni ví proč a mlčí o tom…
Existuje speciální druh samoty, který nás přemáhá i ve stavu úplného obklopení druhými. Specifický mráz v koutku nitra každého z nás, jehož ledová chapadla čekají na sebemenší pochybení systému. A pak… severská temnota bývá často redukována na klišé nekonečných zim, sterilitu depresivních interiérů a folklór emocionálně nedostupných lidí. Ve své podstatě však skandinávská díla vyzařují zvláštní typ emocionálního klimatu, v němž ani v nejhřejivějším tichu domova nemusí člověk pociťovat skutečnou něhu. Jako by láska přimrzla spolu s nekonečnými mrazy.
Tísnivá přítomnost temného „severu“ nefunguje ve festivalových inscenacích jako geografická veličina, ale jako emocionální tundra uchopující prostor psychické krajiny. Nekonečný mráz vytváří svět ochromený tichem, v němž jazyk selhává tváří v tvář tomu nejintimnějšímu. To, co skutečně cítíme, už nelze vyslovit – jako by emoce ulpěly hluboko pod ledovou krustou vlastního mlčení. Chlad se tak neprojevuje jako pouhá estetika severské temnoty, ale jako forma existence: dlouhodobý stav citového podchlazení, v němž lidská touha ztrácí možnost bezpečně proudit světem. Čtveřice inscenací Domeček pro panenky, V zrcadlové síni, Faidra (Zatmění) a Můj boj. Zamilovaný muž, všechny skandinávské provenience, přinesla na letošní ročník Divadelního světa Brno mrazivý vánek severního větru i jeho tematické průniky. Temnota se v inscenacích nezobrazuje prostřednictvím prvoplánové tmy, ale skrze nepřítomnost tepla, citovou neprostupnost a nemožnost skutečné blízkosti. Nejedná se však o prvoplánovou severskou „depku“, ale naopak o promyšlenou dramaturgii chladu – všudypřítomnou, všeobjímající a v každém titulu zastoupenou svým specifickým zimomřivým způsobem.
Domeček pro panenky francouzsko-norského uskupení Plexus Polaire rozehrává ikonické Ibsenovo drama z perspektivy hlavní představitelky Nory (Yngvild Aspeli), jejíž zidealizovaný svět, vystavěný na sladké chuti makronek a naivní představě lásky, se během jednoho odpoledne zhroutil. Dnes skoro už archetypální příběh ženské emancipace je v inscenaci rozehráván prostřednictvím loutek v lidské velikosti. Ty jsou protagonistkou ovládány, dabovány i animovány, jejichž prostřednictvím vypráví známý příběh. Prvotní osamělost Nory na scéně, v jejím dokonale děsivém barevném domečku, mezi loutkami s tmou místo očí, vzbuzuje hluboký pocit diváckého neklidu. Inscenace posouvá původní realisticko-psychologický žánr textu a feministickým čtením jej od základu interpretuje jako horor. Ten zde nevzniká z explicitního děsu, ale skrze pomalu narůstající pocit citového podchlazení a neúnosné nefunkčnosti konceptu domova. Opěrný bod tematické syrovosti můžeme dohledat v konstruktu rodiny jako sterilního modelu, v němž se člověk ocitá uvězněný ve své masce.
Martina Kostolná