#60 Theatrocén – Snovost prostupující všemi aspekty lidské existence

Do prostoru snů a snění ve svých životech utíkáme každodenně, mnohdy nemusíme ani spát, stačí se jen ztratit v myšlenkách, které nás přenesou do jiných fantaskních končin. Zde se nám zjevují mnohé (ne)vědomé tužby, přání, pocity. Promítají se tam části našich dnů, našich myšlenek, dokonce do těchto krajin v podobě denního snění utíkáme ze všední reality i v bdělých momentech. Někteří věří, že dokáží předpovídat budoucnost, někteří si pomocí lucidního snění vytvoří zcela nový život. Sny jako takové jsou fascinující a ne zcela prozkoumaná část našeho světa. Možná právě proto jsou v umění (a nejenom v něm) tak často ohledávány a analyzovány. V divadle mohou být ústředním tématem inscenace nebo může snovost působit jako estetický prvek, kdy například pomocí light designu a kouře je cílem vytvořit daný pocit. Ovšem na tento motiv se dá v divadle nahlížet i z druhé strany, jelikož jednotliví členové a členky inscenačního týmu si taky často  plní své sny – cíle a přání – kdy mohou zrealizovat určitou hru nebo postavu, nebo právě jejich sny – iluzorní vjemy – vedou ke vzniku zcela nové inscenace. Na festivalu Divadelní svět Brno mnohá představení zpracovávala ono snové téma, mezi ně například patřila Folkå, SAABA Nedarlands Dans Theater (NDT2), Nosorožec Slovenského národného divadla a Domeček pro panenky franzoucko-norského uskupení Plexus Polaire.

Snovost byla přítomna hned v úvodním představení nizozemského uskupení Nedarlands Dans Theater (NDT2), které přivezlo dvě taneční performance Folkå a SAABA, jež byly uváděny v rámci jednoho komponovaného pásma. Performance Folkå ohledává témata čarodějnictví, síly kolektivního vědomí i zkoumání hranic svého vlastního těla. Mnohotělý zjev, jenž se objevuje téměř jako spánková paralýza, svým křečovitým pohybem připomíná vymítání ďábla či až notoricky známý pohyb neživých. Za zvuku lidových písní jiných kultur taneční těleso provádí neznámé rituální prvky, snad určené k zakletí, snad k přivolání entit na osobní i duševní ochranu. Performerstvo chvíli tančí v jednom uskupení, společně se přesouvá, při cestě ale vytrácí své obětiny v podobě jednotlivých tanečnic a tanečníků, které postupně opět nabírá. Uspořádává se do jedné řady, kde svými rychlými a opakujícími se pohyby vytváří iluzi mžitek před očima. Gesta se znásobují, performerstvo se opětovně stává jedním kolektivem a znovu se rozpadá na samostatné články, neustále kolísá mezi rovinou noční můry a opojného rituálu zvoucího k pospolitosti. Nezbývá nic jiného, než se společně nechat unášet hypnotickým a mystickým jednáním tělesného rituálu a doufat, že vyvolané síly se nepromění v nekonečnou spánkovou strnulost, ale všechny přítomné před vším zlým ochrání.